MAMINKO...

Děkuji za Tebe i za věty, které lze číst v řádcích,
mezi nimiž, drží pohromadě spoustu duší...
Jsi KAPKA ŠTĚSTÍ - z nebe shozená na mou tvář,
láska vrytá VĚČNOU TUŠÍ i ruka podaná,
listem čisté stránky...

Však to osud ve snech tušil, žes ANDĚL,
a tvá vlídná svatozář - dovede mé pocity,
před bouřkou a dešti - do bezpečné schránky...

Bez Tebe, bez mé mamky,
bloudily by napořád
a spletly by se v uzel,
který nelze rozvázat...

Spoutal by mi ruce
a v slabém těle VODOPÁD,
tekl by tak prudce,
že by vehnal V PÁD,
všechnu vůli, smích i srdce...

V propast, na dno... NAPOŘÁD!


MOJE PEVNÁ SKÁLO,
zrozená - snad z prachu lidských přání...
STUDÁNKO BEZEDNÁ,
hvězdičko večerní...

MALIČKÁ BERUŠKO na dlani,
otevři křidélka, vylétni do dáli...

MÁ MYŠLENKO NÁDHERNÁ - pletená se zdáním,
RŮŽENKO ZMÁMENÁ - vůněmi ze strání,
otevři oči, princ Tě rád zachrání...

PLANETO VZDÁLENÁ - v měsíčním závoji,
LAGUNO PRŮHLEDNÁ - ode dna ke kraji,
utop pláč, břehu se přidrž...

BOHYNĚ TAJEMNÁ - schovaná v ústraní,
NOTIČKO DOJEMNÁ - znějící strunami,
bráníš se křiku, zvítězíš... Vydrž!

MAMINKO SPOJENÁ - se svými dcerami,
PANENKO VIDĚNÁ - sestrami u skály,
znovu se zjevíš...

PRALINKO PLNĚNÁ - sladkými slovami,
POHÁDKO MLUVENÁ - z nebes až do dáli,
kam jen mi letíš... ?

MYŠIČKO ZMATENÁ - v bludišti ze chvojí,
KVĚTINO ZLOMENÁ - rány Ti zahojím...

Hřejivým slovem, či rukou podanou,
rozmluvou s Bohem a láskou oddanou,
jíž tolik dlužím...


Dlouhá nás ještě čeká cesta,
však poseta hladkými kamínky.
Neztrácej čas,
spletitá bývá, jen jediná - ze sta,
a hned na té další,
uzříme andílky,
jak na nás mávají...

Ať jdeme domů...

 JSEM POPELKA... 

Jdoucí proti času - druhou stranou života... 

JSEM POPELKA,
ve větru sbírající,
odvátá zrnka nenaplněných skutečností a zatracovaných snů...
Časem, zašlých příběhů.

Žiji v nich.
Dýchám pochopením.


JSEM POPELKA,
v žáru spravedlnosti, dlaně nabízející,
k záchraně tepajících myšlenek a odhozených zrcadel,
dohořívajících osudů...

Nebojím se ohně.
Jeho dotyk křtím neuhasitelnou pravdou.
Taji poznáním.

JSEM POPELKA,
v hlubinách země darující
růžemi pokrytý oltář,
oslepeným touhám a hříšným, lidským předsudkům.
Čekajícím, v závoji naděje...
Přesto planých slibů.

Ne čas, nýbrž VÍRA - TRPĚLIVOST zrodila.

A pro ni, kolébkou jsem.
Nesoudím...


JSEM POPELKA,
v proudu předepsaných dnů,
nesoucí otěže prostoru - volnou rukou.
Pluji v nezkrotnosti vln - jejich rytmu se odevzdávám.
S lehkostí,
důvěrou...

Naslouchám břehům mlčení.
Učí mne vidět.

Vnímám,
co slova často zakryjí.


JSEM POPELKA,
v příběhu bělavých křídel, píšící:

" O smrti prachu - zrozením z popela - pochybách,
jenž tají s ohni...
O planých růžích - vonících z kostela - nadějích,
znějících do tmy... "

Podanou rukou, myšlenkou mlžící,
šeptanou do těla,
uvězněného na věčnost...
VE STÍNU SLUNEČNÍCH HODIN.


JSEM POPELKA,
jdoucí naproti času,
druhou stranou života.
Zametám za sebou stopy,
podpisem svých kroků.
Rostoucími křídly SVOBODY, sílícími...

HARMONIÍ,
kolemjdoucích srdcí...

 LÁSKO OHNIVÁ...

Chtěla bych žít v přesvědčení,
že svět je krása pouhá,
být listem z knihy, nedočteným,
a uvnitř srdce touha...

...SE ROZPÍNÁ...

Tenhle pocit dobře znám,
duši uvnitř souží,
dozní, když se dotýkám...
Tělem, které touží...

...A VÍM...

Jsi tady - s tváří Anděla,
svědomí Ti plamen zhojí,
Nejhříšnější nádhera,
když se můj žár se tvým spojí...

...A CO Z TOHO VYPLÝVÁ... ?




Že taji, když Tě objímám,
má lásko...

...LÁSKO OHNIVÁ!

ZA ŽIVOTEM SVOBODA... 

Pod proudem života, na prahu smrti,
číhá na mě LEST.
Křičí : "BRAŇ SE ! " Jak bych mohla,
v rytmu vln se nechám nést,
a duši držím na dlaních...
Kam mě osud dovede... Daleko?
BEZ PTANÍ...

Slova mizí pod hladinou, vítr chladí rány..
Nes mě tiše, po naději,
v zapomnění - brány,
NEBUDU SE DÍVAT...

Život proudí všemy směry,
končí, když však nestačí,
pluje s Tebou hlubinami,
v kterých těžko vystačí,
PŘEDÁVÁ TĚ VŮLI...

A když sama,ke dnu padám,
odevzdaná - jisté smrti,
potkám pravdu, oči sklání,
a v nich nápis,
SNAD MĚ MRZÍ...

" V oceánu, jež Tě svírá, není voda,
ale SLZY! "

I mé vlastní, nepopírám..
Odsouzená sebou držím-
v rukou dopis, v kterém stojí:

Z pod řas dary - BEZNADĚJI,
nesou Ti, co oněmněli,
když je ŽIVOT vyzýval:

" Vstaň a braň se, lidské dítě,
chystají se pohřbívat! "

Jak SILNĚ, umí ticho znít,
zarývá se do těla..
Snad mě chtělo přesvědčit,
zrodit plamen z popela..

PROMARNĚNÉ ZAVÁHÁNÍ,
nese soumrak do čela,
dlouhá, cesta za svítáním,
TICHO střídá OZVĚNA..

Zněly zvony, doznívají...
Kam mě nesou, z kostela?
Proč ty slzy, moji drazí?
V nich jsem duši ZTRATILA...

PEVNÁ PŮDO - pod nohama,
nový život do Tě sází..
KVĚTINAMI OBJÍMANÁ,
proč Tě v mou tvář, proč Tě hází?

STUDÍŠ, BEREŠ DECH..

Každým krokem - POSTRÁDANÁ,
co jsi dala, bereš ZPĚT...


Leť má duše, nespoutanná...
Leť DALEKO, nespoutanně...

Až za tenhle SVĚT.. !

BITVY S CITY... 

Děkuji, že jsi!
JSI MOJE DUŠE.

Snad pro plamínky v očích,
co pálí, jak výstřely z kuše,
snad pro znějící,
milostný hlas.

Chtějí mě rozpárat na tisíc kusů.
VÍM, že už přichází!
A přijdou včas...

Nechť z mého srdce létají šípy,
zasáhnou každého, kdo přijde krást,
do hlubin nitra - křehké, ty city...

Kdysi mě spasily.
VÍM, mohou zmást...

VŠAK SE JIM NEVZDÁM,
nevydám napospas!


Citové tažení do bitvy, již možná předem - prohrané.
ALE KDO VÍ...
Naděj prý umírá, statečná...
POSLEDNÍ!

 Pojď, má Lásko... 

Najednou... V tom obraze, snad...
Oheň znovu začal psát. 

Paleto krás, lásko snová,
zahalená v nadějích...
Dnešní noc Tě v ohni schovám,
před zraky všech nesmělých...

Odlož křídla... Dej mi ruku,
v obrysech těl hledej ráj...
Odevzdaná - beze studu,
toužím tančit v květinách...

Pojď, má lásko roztoužená,
kresli hříchy na můj ret...
Ve tvých očích zatoulaná,
ztrácím šaty, tajím dech...

Pojď, Nesmělý... Chci Tě opít,
zběsilostí anděla...
Cudnost trhám v nahý dotyk, 

prostup ohněm, DOCELA... 

 Ďáblova Paní II.část

Dnes naposledy, pane!
Pohleď do mé tváře!
LITUJ !!!

Řekni, chtěl bys mne znovu obelhat?!
TY, jenž zpoza hladiny, hledíš?
Cítím tvůj hněv, marným však jest.

Sláb jsi a opuštěn.
Na druhém břehu, jehož konce nedosáhneš...

Kým jsi nyní?
TY, jenž v dlaních držíc závoj a srdce v něj vetkané, čekal jsi zde na princeznu?
K jejím nohám skládals růže, jejichž omamnou vůní, dosud byla nedotčena.
Pěl jsi jí o životě, s nadějí v hlase.
S půvabem, hodným prince...

Zpívej, lháři!
Jako tenkrát...

O lásce, jenž zkvétá na tvých pláních, kam odvedl jsi matce dceru!
Zpívej přece, své paní!
FALEŠNÉ, ty tóny...


Svíral jsi mě v náruči, TAK PEVNĚ...

Snad stiskem dravé šelmy,
jenž právě ulovila, hladová, svou kořist!

Smál ses, TAK HLASITĚ...

Když jsem pod vidinou svobody,
z posledních sil, prchala z pekelných zdí.
Přes hradby, lemované břitvami...

Díval ses, TAK RADOSTNĚ...

Jak se stávám bezmocnou!
A podléhám...

Zarýval jsi drápy, TAK HLUBOKO...

Do otevřených ran.
Mou bolestí ses opíjel!

Zneuctíval jsi mě, ZÁLIBNĚ A ZVRHLE...

Do krve, drásal jsi mou poslední čest!
I spoutanou, v trny oděnou nevinnost.

Stejně tak i další mladé panny, jenž oplodněné vší krutostí světa,
pro tvou nesmrtelnost,
přiváděly Zemi NOVÉ ZLO...

V naději,
že dodržíš slib, který jsi vyřknul krásnými rty,
aby se Ti odevzdaly.
Uvěřily, že jejich těla - V PRACH, NEROZDRTÍŠ!
Jako těm předchozím...

LHÁŘI !!!

Ďáble...


Tvou jsem se stala PANÍ?!
Pro tu naději planou, touhu, po růžích vonících...
Proti dívčím snům, po proudu řeky.
Pro Tebe, princi!


Pro Tebe...

Ďáble,
nemocný ZLEM...

Již NIKDY!
Přísahám, Bože!
Nikdy nespatří mou duši!
Nebude se radovat z utrpení a krvácejících ran!

A poslední má slza, jenž se tajně, za víčky ukrývá,
nespadne pro něj...
SLIBUJI !

Za ŽIVA - MRTVOU, stanu se...
Tou, pro niž se poníží,
ztratí svou nezlomnost.
Bude prosit!

O pomoc,
odpuštění...

O NADĚJI planou...