Když nevíš co, řízek potěší... 

Řízkem se nedá nic zkazit. Řízek i léčí. 

Když se babička s dědou pohádali, řízek dědu vždycky vyléčil... :)

Co ale k řízku rozhodně u nás patří je trik, který mám odkoukaný od Boženky Kroupů. Řízek se před obalením musí mimo soli a pepře potřít plnotučnou hořčicí! Občas do hořčice přidám i utřený stroužek česneku. Pak říkáme, že máme řízky námořnické.

Ze zkušenosti vím, že nejlepší řízky jsou z krkovičky anebo z plece. Z kýty mi připadají suché a o kuřecích prsou ani nemluvím. U mě jsou tyhle řízky dobrý leda jako příloha - přikusovat k pořádnému řízku. Ale proti gustu... :) 

K řízku patří sádlo. Bez debat. Alespoň pod ten vepřový...

A trocha historie pro rozšíření obzorů: 

Za objevitele vídeňského řízku je považován Maršál Radecký. Kdo a kdy jako první rozklepal plátek libového masa, aby jej lehce osolený protáhl moukou, rozšlehaným vejcem, obalil v jemné strouhance a horkém oleji na pánvi z obou stran osmažil? Vynalezen byl údajně již ve starověkém Řecku. Podle jedné z legend má svůj prapůvod ve středověkých jídlech, jímž položili základ bohatí byzantští obchodníci svým zvykem pojídat maso s tenkými plátky zlata. Když to samé ale zkusili i benátští kupci, církev takové chování zakázala a označila je jako příliš dekadentní.

"Ztrátu" zlata bylo třeba nějak kompenzovat a na řadu přišla strouhanka. Tak se zrodila ,, Picata Milanese“, milánská obdoba vídenského řízku.

Tam dle historických pramenů poprvé ochutnal tehdejší dobyvatel Milána, maršál vítězné rakouské armády Jan Josef Václav Radecký z Radče, naroz. 2. 11. 1766, báječný smažený řízek a zajímal se o recept.

Předpis na nevídanou specialitu přivezl jako vzácný dárek Jeho Veličenstvu Františku Josefovi I. Císaři tento řízek tak mimořádně zachutnal, že se brzy poté stal už pod názvem řízek "vídeňský" vlastnictvím celého rakouského národa. Ani ve Vídni řízek neustrnul ve své podobě a z původního obalovaného telecího kotletu změnil v tenký plátek telecího masa.

Postupem doby řízek zaznamenal různé proměny. Původní obalovaný telecí kotlet se přeměnil v tenký plátek telecího masa. V té době ve Vídni pracovalo v tehdejších panských domech mnoho českých kuchařek, tak není nepravděpodobné, že se na řízku podepsaly opravdu velkou měrou. Podle možností se začal smažit krom telecího plátku též plátek vepřový a jak je nám dnes známo, trojobalem lze protáhnout kdeco :-)

Řízek je prostě hit. Teplý či studený, chutná pořád výtečně a nedá se s ničím jiným srovnat. Proto jeho obliba letí napříč kontinenty. Dát si ho můžete téměř všude.

Obyčejný trojobal z mouky, vajec, strouhanky dobyl svět.

Může se zdát, že udělat dobrý řízek není žádná věda. Jistě není, zásada je jen jedna: 

KVALITNÍ SUROVINY A KVALITNÍ PRÁCE KUCHAŘE!

Zdroj: http://www.restaurace-rizkarna.cz/

Dobrou chuť :)

Jeden z mých nejoblíbenějších elixírů zdraví. 

VINCENTKA! 

Při jakékoliv bolístce, kupuji ihned Vincentku. Osvědčila se mi na nejrůznější potíže, ale hlavně mi vždy spolehlivě vyléčí hlasivky a bolesti v krku. Když ji ohřeju a doliju mlékem, skvěle se po ní odkašlává. Používám ji i do nosu, kdykoliv mi dojde, jednoduše spray doplním. Piju jí ráda a její slanší chuť mi nevadí. 

Zkuste někdy lahvičku :)

Pitné kúry Vincentky

Léčivá voda Vincentka je určená k pitným kúrám, kloktání, inhalacím. Měla by se podávat dvakrát denně nalačno, v dávce 2,5 - 3,5 dcl. Pitná kůra by měla trvat 15 - 20 dní. Pije se studená nebo ohřátá. Během příští půlhodiny po pitné kůře se nedoporučuje konzumace jídla ani pití. Vincentka svým obsahem a vyvážeností minerálních solí a prvků umožňuje rozpouštění hlenů v dýchacích cestách, žaludku a střevech, je doporučována k pitným a inhalačním kúrám při onemocnění cest dýchacích, hlasivek, při chorobách látkové výměny, vředové choroby žaludku, dvanácterníku a jejich pooperačních stavech, při vleklém zduření jater, diabetes melitus, chronické pancreatitidě.

Vincentka regeneruje

Málokdo ví, že tato voda pomáhá regenerovat vnitřní prostředí člověka po velkých ztrátách potu (sport, těžká fyzická práce, horečnatá onemocnění), upravuje metabolismus po alkoholových excesech. Jeden doušek Vincentky postačí k uhrazení denní dávky jódu, může sloužit k prevenci zubního kazu u dětí (0, 25 l denně) a je vhodná jako přírodní doplněk výživy pro sportovce, děti, těhotné ženy a rekonvalescenty.

Použitý zdroj: http://www.luhacovice.cz/

Předjarní snění... 

Že by zima šla už spát?

Za okny to tak vypadá. Sníh, který ještě včera hřál a hladil, roztéká se a studí půdu kolem...

Prohlížím si loňské fotky a napadá mě, jak moc se už těším na jaro. Na zelené pláně a nové barevné kytičky, na pučící stromy. Na mladé kopřivy ale asi nejvíc. Dělávám z nich čaje, suším je, mrazím a přidávám, kde se dá. Do mletých mas, do polévek. Z mladých kopřiv je vynikající špenát, třeba s vajíčkem. A pak naše velikonoční královna - nádivka. Brzy už se dočkáme :)

Recept na kopřivový špenát zde:
http://www.labuznik.cz/recept/koprivy-jako-spenat/

Zimní Koloveč...

A zase nastala zima...

Během jediné noci odtajnila příroda svou další a dlouho skrývanou tvář. Krásnou...
Všechno kolem je pokryto hedvábnou bílou peřinkou a skutečně nenajdete místo, kde by se to alespoň trochu zelenalo. Všechno spí. Sníh stále padá z nebe a každá vločka září, jako by padala přímo z hvězd. Všechny nad námi společně tančí a tiše usínají na našem oblečení. Samo slunce se podivuje, jak čistá umí naše Země být, když se v její laskavé kráse zrcadlí...
Napadá mě, jak je příroda mocná. A šlechetná. Všechno je zahaleno tím nejčistějším hávem na světě, aby na jaře svět dostal úplně novou šanci. Začít znovu. Zima je čas přemítání, čas inventur a snů... Čas nadějí. Letos poprvé přijímám zimu s veškerým pochopením a vděkem. Kdyby jí nebylo, zvěř všeho druhu by se přemnožila, přibývalo by nemocí a svět by neměl možnost se zastavit. Jen tak být.
Všude kolem je ticho, jen občas větřík poletuje kolem a do tváře mi shazuje pár vloček.  :)

Miluju všechny tyhle naše cestičky za domem!
Miluju je na jaře, kdy jsou stráně plné sněženek, které hlásají, že je čas směle a svěže růst...
V létě, kdy se slunce zrcadlí v rozpálených cestách, hřejících do bosých nohou...
Na podzim, kdy je kolem rozsypáno spoustu barev ze spadaného listí
a i v zimě, kdy každou větévku přikryje vlídná pokrývka, Paní Zima, která dbá na řádný odpočinek...
Tak to všechno má být. Koloběh života. :)

Přece jen je třeba v zimě pomáhat těm, kteří nemají to štěstí a nemohou prospat celou zimu, přečkat ji v teplém pelíšku veverčích a medvědích domečků... Pojďme se vydat do lesa na procházku a pomozme! Třeba jen košíčkem jablíček, kaštanů a nebo suchými pletýnkami a pečivem. Zvířata to ocení a děti i rodiče budou zase o něco klidněji spát. Nic to nestojí. Podej ruku s trochou lásky!

Segedín a peřinkové knedlíčky...

Dnešní sobotní ráno se trošku zkrátilo. S taťkou jsme si přispali a hned po dosednutí k horké kávě vyvstala otázka: "Co bude dnes k obědu?"
Přišla k nám hladová Eva, která se zrovna chystala na hory. Je doma tenhle víkend sama a tak nemá důvod vařit. Rozmrazila jsem maso. A začala krájet cibule. Eva měla pořád hlad. Pohled na suroviny jí evidentně nestačil.  :)
Ukrojila jsem pár plátku z vepřové kýty stranou a osmahla je rychle na pánvi. Medailonky jsem jen osolila a opepřila, dodusila na pánvi pod pokličkou. Jako příloha se hodily včerejší brambory ve slupce. A tatarka.

První strávník se zdál být uspokojen. My dvě spolu jíme rády. Kdykoliv a kdekoliv. A v podstatě cokoliv :)

David šel hrabat sníh. Tenhle týden máme službu my a zrovna vcelku hojně nasněžilo... Při pohledu ven mě to napadlo. "Knedlík jako peřinka! A k němu segedín..."
Začala jsem s přípravou. Nakrájela jsem si maso na kostky, 3 cibule na kostečky a začala hledat koření. Sůl chybí, sladká nebo gulášová paprika také, dokonce i káva, kterou by si Davča rád dal po příchodu zvenčí na zahřátí.

Nebylo zbytí. Musela jsem jet nakoupit. Pak už to šlo rychle. Do tlakového hrnce jsem dala lžíci domácího sádla, na něj cibulku a pak maso. Posolit, posypat paprikou, troškou drceného kmínu a pepře, rychle orestovat a zalit vodou. Kdybychom včera nevypili všechno pivo, určitě bych ho přidala. Pivo je lepší než voda. Pokrájet kysané zelí a přidat jej do základu. Ještě bobkový list na podpoření chuti zelíčka. Zavřít hrnec a počkat 30 min.
Hotovo!
Davča se ujal své nejoblíbenější role vrchního míchače, já omáčku zahustila, vylepšila zakysanou smetanou a David ji dochutil dalším kořením a špetkou chilli. Kiki připravila na stůl talíře a příbory, ohřáli jsme knedlíky na páře, hrnec s hotovou omáčkou přišel doprostředka stolu a všichni jsme se zase sešli. U jídla. To miluju! Už mi schází jen ten kulatý stůl...

Dobrou chuť a hezkou bílou neděli!

A protože segedín je nejlepší uleželý, dobrou volbou je, nechat ho ještě na zítra. A co teď, co k večeři?
No, protože mi maso zbylo, nakrájela jsem jej na malé medailonky, opekla na pánvi, podusila do měkka, dohotovila máslový sosík a jako příloha jsou rychlé zelené fazolky a rýže. A volba to byla žádoucí a dobrá! Na večer ideální a ideálně to zapijeme ještě bílým českým vínem.

Dobrou chuť!

Valentýn 14.2.2013

Svatý Valentýn je pěkný svátek, svou historri má přímo dojímavou. I když, američani to docela přehánějí.
Já mám ale neteř Valentínku (opravdu s měkkým I) a té růžová a všechny ty kytičky a srdíčka moc sluší. Sluší jí dokonce i suchá houska :)

Já mám Valentýna ráda. Jsem bohém a romantická duše. A každý důvod strávit obyčejný den o něco slavnostněji vítám s otevřenou náručí..
Když jsem potkala manžela, musela jsem ho trochu přeformovat. Moc se snažil, ale bohužel nevěděl, co tenhle svátek přesně je. Věděl, že se mají dávat dárky ženským. Tak mi koupil kytku a do práce  zase bonboniéru, aby ženské neřekly a nepomluvily takového gentlemana. Úmysl jistě srdečný, ale...
Doma jsme si to pak museli vysvětlit!!! :)

Jako to u nás obvykle chodí: 

Protože mám zatím spoustu času, připravuji obvykle nějakou netradiční večeři, přípitek nesmí chybět. Sledujeme nějaký dokument, nebo posloucháme muziku. Manžel donese květinu. Děti mi vyrábějí přáníčka. A tatínkovi taky. I sobě navzájem. :)

 

A jako to bylo letos: 

V noci na 14.2. jsem se probudila s horečkou. Zimnice svírala mé tělo v takových křečích, že jsem si nemohla dojít ani pro Paralen. Jedno zůstává. Mám hodného muže. Ráno si vzal dovolenou a odvezl mě do Domažlic k lékaři.
Dostala jsem nějaké léky, prý je to chřipka jako hrom s nějakým virem na průduškách. Mám mít klidový režim a ležet. Přesto jsem chtěla dostát původnímu plánu a rozjeli jsme se vybrat si novou sedačku do obývacího pokoje.
Z ohromně široké nabídky jsme nakonec vybrali. Nejen vybrali, ten den byl přece svatý Valentýn. Ihned jsme se zamilovali! A k tomu jsme vybrali krásné retro skříňky a tři stojany na kytky.
Chřipka ke mně byla pro tu chvíli laskavá...

Zašli jsme si na dobrý oběd k Markovi Beckovi. Je to labužník a musím zde zmínit jeho držťkovou polévku. Ta patří na první dvě přední místa! Je pikantní a šik. Lepší už snad umí jenom Koko.

http://www.menudomu.cz/drstkova-polevka/


Doma jsme prospali, co se dalo a večer jsme místo slavnostní večeře pojedli polévku z pytlíku. U nás naprosto slavnostní záležitost. :)

No a co jsem letos dostala od muže? Nebyla to květina. Tenhle dárek je o něco trvanlivější. Je to prostě ten nejhezčí dárek na světě. :)

Půl prasete z domácího chovu. 60 kg čisté váhy, naporcované! 
Zabírá mi celý mrazák, ale jistě pochopíte, že jsem šťastná... :)

A protože mi došel už i poctivě propitý "Kozlí" hrnec, dneska si dáme nějaký "Kozlí guláš." Polévek z pytlíku už bylo dost!

V pondělí očekáváme ještě dva praktické dárečky. 9-ti  litrový profi tlakový hrnec a nový (hlavně tichý) zvlhčovač vzduchu. Ten se nám teď taky bude velmi hodit.
Protože nejdůležitější ze všech věcí na světě je přece zdraví!

Mějte se rádi!
A jestli máte chřipku jako já, ať jste brzy fit...

A až půda trochu povolí, vykopem spolu křen! :)

Nachlazení?

Něco na vás leze?

Když leze něco na mě a nejde to nějak fyzicky shodit, nejraději (a čím dál tím víc, jak asi stárnu) se vracím ke kořenům, k naší české tradici.

Naši předci si s tím hlavu nikterak zbytečně nelámali..
Trochu teplýho do žaludku a hlavně čerstvýho vitamínu. Na špičku nože křenu taky. Dva stroužky česněku a přikusovat cibul jako jabko. A pod péřovou duchnu, přiložit do pece a potit se a potit se...
A když je nejhůř, obětujem jednu slépku a navaří se poctivýho vývaru tolik, až se nejeden na nohy postaví.
Čaj z lesního listí a bezovýho kvítí, lípy nebo jitrocelu a mateřídoušky uleví průduškám... Kápnout krapet pálenky a vypít!
A to by bylo, aby se to nezdolalo!
Kdepak nějaký citróny. :)

Právě odzkoušeno! A jak se léčíte vy?

Kysaný zelí od maminky z kadečky a jedna zdravotní jitrnička z Mrákova, čerstvoučká, voňavá...
"Dej nám Pán Bůh, dej nám zdraví!"

Uzený bůček, aneb co s ním... 

Můj návod na použití: 


1. Kup pořádný domácí bůček!

2. Odkroj tuhou kůži s menší vrstvičkou sádla.
    Odlož stranou.
    Až budeš péct králíka a budeš do pekáče přidávat bůček, přidej i vyuzenou kůži.
    Vznikne pečínka i sosíček neopakovatelně jemné, uzené chuti!

3. Kousneš-li do něčeho tvrdého, odkroj a dej stranou.
    Kosti později přidej do masového vývaru a vyvař s ostatním masem.
    Získáš z mála velmi dobrou polévku!

4. Co jde, nakrájej na plátky a polož na chleba.
    Rychle sněz, než to někdo udělá za Tebe!
    Zakousni beraním rohem a cibulí. Nebo okurkou. Nebo obojím.

A závěrem, jak poznat správný domácí bůček?

Správný uzený bůček se udí v dřevěné udírně po dobu 10-15 hodin mírně teplým kouřem z vhodné kombinace bukového a švestkového dřeva!


Dobrou chuť!

Vepřová krkovice, královna naší kuchyně... 

Krkovice je část masa z vepře domácího, která se nachází na krku tohoto zvířete. Je to maso poměrně dost prorostlé tukem. Přesto, nebo právě proto je v české kuchyni velice oblíbené a hojně používané. Maso mívá barvu lehce dočervena a je chutově výrazné, šťavnaté a pro kuchyňskou úpravu neutrální. Dá se proto využívat na různé druhy pokrmů a také připravovat několika různými tepelnými úpravami.  Krkovici koupíte běžně v obchodech a to i v BIO kvalitě, s kostí nebo bez. Můžete ji péct vcelku nebo nakrájenou na plátky, grilovat, upravovat jako závitky, rolády, podávat s omáčkami nebo smažit plátky obalené v trojobale jako takzvaný vídeňský řízek, který je velmi šťavnatý. Vhodné koření na krkovici je hlavně česnek, cibule a kmín a chuťově ji dobře doplní špenát nebo moravské zelí.

(zdroj srecepty.cz)

Ta nejlepší krkovice prý pochází z chorvatského ostrova Krk, kde mají prasátka dostatečný výběh a navíc se díky koupání v mořské vodě již nemusí solit!

Nemusela jsem dlouho přemýšlet, kterým tématem začít...

Krkovička je u nás jasná volba! A protože jsem dostala pěkně vymazlený kousek od tchýně, odhadem asi 1,5 kg, napadlo mě poprvé v životě ji upéct vcelku. Váženě poprvé. :) Kdykoliv dřív bych z tohoto kousku udělala alespoň tři omáčky, nebo vůbec tři obědy / večeře. 

Ale všechno se má zkusit a podle reakce mého milovaného a mých ratolestí to dopadlo skvěle! Masíčko se rozpadalo a spolu s cibulovým přelivem i bramborovou kaší se moc dobře snoubilo...  Navíc jsem se poučila a odteď se nebudu bát hodit i větší kus do pekáče! Ať žije krkovice! Včerejší večeře byla prostě vydatná a ještě zbylo. Asi na dvakrát... :)

A věděli jste, že toto maso obsahuje velké množství vitaminu B1, který pomáhá posilovat nervový systém a odbourávat sacharidy? Bohužel je tučnější a není vhodné pro lidi s vyšším cholesterolem nebo jinou dietou, kde je potřeba hlídat si množství tuku... 

A teď se uberme ke slíbeným receptům z naší kuchyně v Kolovči!

Pečená krkovička s cibulovým přelivem:

Suroviny: 

1,5 kg vepř. krkovice s kostí

3 cibule - nakrájené nahrubo

4 stroužky česneku - na plátky

sádlo

trochu vody na podlití - cca 1,5 dcl

sůl, pepř, kmín, sl. paprika a hořčice (tentokrát jsem použila kremžskou)

Postup: 

Krkovici pečlivě omyjeme pod tekoucí vodou, osušíme, prosolíme, okořeníme a potřeme hořčicí.
Na troše rozpáleného sádla ji necháme prudce zatáhnout, abychom zamezili vytékání šťávy.
Na dno pekáče položíme několik plátků sádla, nakrájenou cibuli a česnek a do této peřinky masíčko položíme. Podlijeme vodou, přikryjeme alobalem, nebo víkem a necháme péct při 180 stupních cca 2 hod. - do změknutí. Měkkou krkovičku odklopíme a necháme krátce zezlátnout pod grilem. Poté ji vyjmeme, dáme stranou, aby se odležela a byla křehčí (natáhne do sebe zpět mnoho šťávy) a výpek i s cibulí a česnekem rozmixujeme dohladka. V případě potřeby dochutíme solí. Podáváme třeba s bramborovou kaší, nebo se zelím, špenátem a knedlíčkem.

Dobrou chuť!

Plzeňský karbonát: 

Tento recept patří mezi TOP recepty u nás doma. Původně je z hovězího masa, ale protože u nás doma boduje krkovička, recept jsme si pozměnili...

Suroviny: 

4 plátky vepř. krkovičky á 150 g
2-3 lžíce sádla
1 velká cibule
1 malý rajský protlak
250 ml světlého piva
hladká mouka na obalení
sůl, pepř


Obložení: 

cibule na kroužky, hladká mouka na její obalení a 4 párky

Postup: 

Cibuli nakrájíme nadrobno a na sádle ji dozlatova osmahneme. Plátky masa naklepeme a po obvodu je měkce nakrojíme, aby se nezkroutily. Maso osolíme, opepříme, obalíme v mouce a vložíme na cibulový základ. Přidáme rajský protlak, pivo a dusíme doměkka. Měkké maso vyjmeme a omáčku rozmixujeme dohladka, v případě nutnosti dochutíme. Maso dáme na talíř, zalijeme omáčkou a podáváme s osmaženými kroužky cibule a párkem. U nás doma jako příloha slouží nejraději bramborové placičky. 

Dobrou chuť!  

Vepřová krkovička na pivě

Krkovičku v kombinaci s pivem, smetanou a hořčicí připravuji na dva podobné způsoby. Tenhle je ale o kousíček milejší. :) Tento recept jsem nalezla na mimibazar.cz a upravila ho podle své představy.

Suroviny: 

1 kg vepřové krkovice

300 - 500 ml piva

2 PL lžíce libovolné hořčice

250 ml smetany na šlehání

sůl, pepř, trochu sójové omáčky, nebo bujónu (je-li potřeba)

sádlo

Postup:

 Maso nakrájíme na plátky nebo kousky, opepříme, osolíme. Nakrájenou cibuli zpěníme na sádle, přidáme maso, orestujeme společně, přidáme hořčici a zalijeme pivem. Dusíme doměkka. Dochutíme solí a pepřem a  dolijeme smetanu. Prohřejeme už jen krátce. Maso vyjmeme a omáčku rozmixujeme, nebo propasírujeme dohladka. Podáváme s čím libo jest, ale u nás doma opět bodují placičky z brambor.

Dobrou chuť!

Vepřové plátky na pivě se sušenými rajčaty

Tento recept jsem nalezla na top.recepty.cz, doma jme ho tradičně pozměnili a moc jsme si pochutnali. Tento pokrm voní Itálií, stačí použít trochu parmezánu namísto obyč. sýra a rukolu místo petrželky.

Suroviny: 

800 g vepřového masa, 
250ml piva, 
1 cibule, 
1 stroužek česneku, 
100g nastrouhaného sýru, 
6 větších sušených rajčátek v oleji, 
200 ml smetany, 
hrst nakrájené petrželky, nebo rukoly (v mém případě), 
sůl, pepř, lžička hořčice, olej 

Postup:

Vepřové maso naklepeme na plátky, osolíme, opepříme. Na horkém oleji orestujeme plátky masa, přidáme cibuli a česnek, podlijeme pivem a dusíme. Když je maso měkké, vyjmeme ho stranou. Přidáme do výpeku nasekanou petrželku, nebo rukolu, dle možností a zalijeme smetanou, prohřejeme spolu s hrstičkou sýru, dochutíme. Plátky masa na talíři přelijeme touto skvělou a netradiční omáčkou a podáváme s přílohou z brambor, rýží, nebo těstovinami...

Dobrou chuť!

Z dalších receptů, kde se dá krkovička dobře využít, přijměte zde, prosím, další inspiraci od našeho stolu:

Vepřový Ondráš:

Špízy všeho druhu: 

Víkendová klasika:

Smysl mého blogu, aneb kdo jsem a co ctím... 

Tak jako většina z žen, i já často brouzdám po internetu s otázkou: "Co budu dnes jenom vařit?"

Ve všech místnostech, které skýtá náš byt, uvidíte na očích ležet alespoň jeden inspirativní časopis s vařením. Znám je nazpaměť, ale když si potřebuji vzpomenout, v kterém čísle to byl ten cibulový koláč z tvarohu, tak já prostě nevím... Znáte? :) 

Kdo je Martina Miškovská?

Dětství jsem prožila na menší vesnici, zvané Merklín. 

Měli jsme hodně zvířat, mezi nimi i ovce a kozy, dělali jsme si své sýry a pili čerstvé mléko,
jedli skvělé pečínky i tatarák. Maminka našla v tomto způsobu života zalíbení, a i když měla čtyři děti, zvládala kolem nás mnoho dalšího. Z lásky. Oba mí sourozenci vyrostli (od narození) na kozím mléce a já vzpomínám, jak mě při závěrečných zkouškách nevyvedla z míry, díky našim kozám, otázka: 

"Jak se dělá sýr?" 

Vždycky jsem ráda vařila, naučila jsem to především doma, kde jsme se na chodu, především svátečních jídel, podíleli všichni. 

Přesný postup přípravy bramborového salátu si pamatuji dodnes, i když ho už léta dělávám docela jinak. 

Táta by mi ho asi vysypal na hlavu! 

U nás doma bylo veselo a to se projevilo i v roztodivných názvech pokrmů. 

Když se nemuselo vařit moc vážně (táta byl v práci), maminka připravila třeba Mamuta nebo Krokouše. Občas jsme měli hrachovou polévku s hrachorkami :) Teta Hana mě zase naučila ten nejlepší, nejzdravější a nejlevnější, nejrychlejší a nejsvěžejší dort na světě. Ten jablkový s piškoty! 

A když jsem už byla velká a zjistila jsem, že neumím co potřebuji, přišla ke mně Hanka (moje tehdejší potencionální tchýně) a přinesla vždy všechny potřebné ingredience, první kuchařku a vše mi názorně ukázala. Nejdřív guláš, pak rajskou (o nějaké cibulové jížce se mi nikdy ani nezdálo), španělské ptáčky, kuřecí na kari, zelí, atd... a můj nynější koníček se tak hlavně díky hladovým krkům u nás doma, stal každodenní součástí mého žití. Mohu říct, praxe skutečně činí zkušeného.

A já se s postupem času naučila různé fígle,o kterých jsem někde na začátku neměla ani potuchy. 

Navíc. Čas letí jako voda. Chci po sobě něco zanechat. 

Mé babičky...

Sama nyní vzpomínám na dětství, rodiče i babičky.

Přece ta vůně, která se line jako melodie, která hladí a celá projde krásnou vzpomínkou, ta žije věčně s námi... 

Jak moc mi chybí prababi Máňa, nejlepší kuchařka nejen z našeho rodu, ale i v mém životě vůbec.

Panečku, jak ta uměla vařit a péct! Jeden po druhém jsme po směru linoucí se vůně létali pod její pokličky a zase zpět k již prostřenému stolu... 

Vím, že by na mě byla hrdá. Že by mě chválila. A že by mě mnoho naučila. 

Jednoduchostí a prostotou, poctivostí, kterou ztvárňovala... 

Letos na Vánoce jsem poprvé pekla její božské medové řezy a i když se těm jejím ani zdaleka nepodobaly, my dvě jsme si byly zase o něco blíž...

Při listování knihami (a různými vsuvkami na papírcích) z pozůstalosti po babičce Květě, 

(která bydlela ve vzdáleném Německu, a proto jsme si o vaření nikdy neměly možnost povídat tak, jak bych chtěla teď), jsem se nakonec i o ní dozvěděla, jaká byla její kuchyň, ruka, která vedla domácnost. 

Já vím. Já vím, co by mi řekla a co měla ráda, co vařila... 

A babi Růža? 

No, to je praktická žena se vším všudy. 

Čaj, který není dost ocitrónovaný, není žádný čaj! 

A k čaji patří teplé, opečené toasty, namazané čerstvým máslem, které se krásně vpije pod povrch. 

Křupou i hladí. 

Jak já milovala snídaně u Roubalů!

K obědu jsme jedli kuřátka a všelijaké omáčky a babička nám s Markétou rozdělila "kozí jména". 

Těmi nás ukládala před spaním: "Dobrou noc, kozo Terezo a dobrou noc, kozo Rózo!" :) 

Loňské Vánoce jsem po adventním koncertě na společném rautu v Touškově jedla nejlepší guláš vůbec. 

Ten její. 

A perník plněný červenou marmeládou (z přilehlé zahrádky) s čokoládou? 

Takový, ten asi umí jen babičky, ale jednou i já budu jako vy, dámy mého života... 

Také myslím na babičky, které jsem přivdala. Třeba naše Lestkovská babička Jaruška, která nám posílá domácí brambory, různé zavařeniny a čerstvé králičí maso, ta peče pořád na kamnech, jaká bývala dřív ve vesnických staveních. Na takových, do kterých se topí dřevem. A zelí dělá zásadně na sádle, cibulku pěkně dohněda... Umí ho nejlépe! A k tomu kuřátko, králíka (jen tak sůl a kmín, nic víc ani míň) a nádivku. Pěkně mastnou. :)
Odkoukávám, co se dá... 

Zato babička Anička, ta ráda experimentuje a moc se jí to daří! Vždycky když se máme vidět, říkám jí: "Babi, upeč mi tvé moravské koláčky, prosím!" A David zase tuze rád její boršč. Naposledy jsme si vezli ještě od obojího s sebou z Karviné domů. 
Moje druhá mamča Xeňka a její sestra Ajka (babiččiny dcery) vaří v jejím stylu. Prostě skvěle. Naprosto. Třeba španělské ptáčky, které jsou úplně jiné, než my na západě děláváme, nebo fazole nakyselo a paprikáš. A já se mám pořád čemu učit a co zkoušet. Prabička Terezka mě zase obdarovává různými šperky, šálkami a kytičkami na halenky a kabáty, které sama vyráběla, když byla mladá. Jsou moc hezké a šik!
Jednou i já budu předávat svá tajemství dál...  

Avšak jednou... 

Začalo to zelnou buchtou a zelnou polévkou. 

Chatovali jsme s Davidem na gmailu a on si postěžoval, jak je hladový. 

Oběd v práci nestál za nic a já už jsem měla navařeno. Napadlo mě ho trochu pozlobit a zároveň vlastně naplnit nadšeným očekáváním, že na něj doma čeká zasloužený metál. 

Jídlo jsem vyfotila (tehdy jsem se nad nějakým aranžováním vůbec ani nezamyslela) a poslala mailem. 

A protože jsem na druhém panelu měla otevřený Facebook, poslala jsem fotku i tam. 

A konečně jsem cítila i já takové naplnění, plynoucí z neustálého dotazu systému Facebook:  

"Co děláte, Martina?" 

No já přece vařím! A je to smysluplné! :) 

Postupně jsem si založila ucelené album s fotografiemi jídel, která jsem uvařila, pečlivě poskládala na talíř a ještě "za tepla" vyfotila. 

Většinou jsou i se stručnými popiskami použitých surovin. 

Takové malé inspirační pole, nejen pro ostatní, ale i pro sebe, když nevím, co vařit. 

Příliš mnoho ale narostlo...  

Často slýchám od přátel i rodiny: "Kdy už napíšeš knihu?" 

Odpovídám: dnes. Právě teď!

Na tomto blogu budu kompletovat recepty, které mám osvědčené, recepty a jídla, která máme rádi 

a jsou naší součástí, stejně jako ty, které mi předali mí přátelé a mí příbuzní nebo skvělí místní lidé, 

kteří ctí zvyky Chodska, jež se mi stalo tak blízkým...

Vítejte na mých stránkách!

Martina