Deník miminka...
Ahoj!
Začínám být holka "pěkně do ruky", jak říká moje maminka, když mě chová a tiskne si mě tváří k tváři, prostě krev a hlavně mlíko! Toho mám v bříšku pořád zásoby, jestli nevěříš, tak mě pochovej. :)
Prý jsem krásně buclatá, no, nevím, kdo z nás je víc...
Rozhodně jsem hodná. Ostatně, tak jsme se už domluvily ještě u maminky v domečku.
Tak chápej, jisté hranice se musí držet! Ale... Zase dát o sobě vědět, jako že tady vůbec jsi, to je také umění. Umíš to?
Já to mám moc ráda (samozřejmě nejraději mám máminy náruč a teplé pravidelné jídlo), to přece každý ví, no ne? Ale ten pocit, že mimo té "intervalové údržby" pro Tebe dělá někdo něco navíc...
To je jako když si dáš prima oběd a donesou Ti grátis dezert, rozumíš...
Takže, je noc 4.30. Nakrmit, přebalit, zapnout plenu. Oblíct mimino. Jedna nožka, druhá...
Knoflíček, dva, tři, deset... Máma mi říká: "Hotovo, slečno Miškovská" a bere mě do náruče. To je ten pravý moment! Počkej si...
A TEĎ!
Vypálit a hodně nahlas!
Podívá se na mě a já jí očním kontaktem sděluji: "Co je? Asi jsi mi zmáčkla na bříšku!"
A je to. Hotovo podruhé.
Přebalovací pult, plena, knoflíky, ukládá mě do postýlky, otočí jemně na bok.
Ale mě je nějak zle... Tentokrát jsi mě asi vážně zmáčkla!
A... máma převlíká poblinkané pyžamko. Uloží, políbí, dobrého spaní popřeje a sama ulehá.
Dvakrát vyplivnu dudlík a hned se ho požaduju zpět. Vylézá z postele... Pak se jde napít.
Slyším, jak se vrtí ve své posteli a hledá vhodnou polohu k sytému spánku. Nalézá.
Táta chrápe jako tygr, zkouší ho pohladit.
Nic.
Zamlaská na něj.
Nic.
Pošťouchne rukou.
Nic.
Nohou...
Stále nic!
Až docela přísně řekne: "Bejbý, já neslyším přes Tebe ani tu Píšťalu!"
Táta se otáčí na požadovaný bok. Chrápání utichá.
Srab... :)
Venku mi ptáčci začínají zpívat ukolébavku.
Všichni najednou.
Máma to po chvíli nevydrží a vylézá zavřít okno. Ulehá...
Opět hledá tu správnou polohu, která by ji zkvalitnila už tak krátký spánek, zavrtí se ještě jednou z bůčku na bok a je ticho... Úlevně vydechne.
Táta ale nabral sil a tentokrát on pokouší se uspat mě svou ukolébavkou. Je chytrý.
Asi četl, že "bílý šum" děti uspává. Zvuky jsou opravdu perfektně rytmicky pravidelné a skoro to zabralo!
Srab... :)
Máma ho opět zpacifikovala a tentokrát táta strká hlavu pod polštář, kdyby náhodou...
Naší ložnici se konečně rozléhá ticho.
Asi na minutu.
Na chodbě právě hrabe kočka ve svém písku a hází ho o stěny její kočičí toalety. Nekonečně dlouho!
Dělám, že spím a nebýt té kočky, už bych asi vážně podlehla únavě. Opět úlevně vydechuje a noří se do vyprošeného spánku. Nepromarnit ten moment je těžké!
TEĎ!
Krátký a silný zvuk, plnící se pleny ji opět vytrhává ze spaní.
(A teď malá rada začátečníkům, důležitá je jistá nepravidelnost, totiž moment překvapení.)
Sune se z postele a jde ke mě. Je to hodná maminka...
No, vidíš, mami, my s těmi tvými kily navíc zatočíme, i bez pláče...
Tvoje hodná holčička. :)
P.S. Je asi šest ráno, ještě třikrát vyplivnu dudlík a otáčím rychle hlavičkou ze strany na stranu, že ho hledám a potřebuju. Maminka mi ho ochotně vrací.
Daník něco žvaní ze spaní.
Zvoní budík. Ségra vstává do školy, aby si natočila vlasy. Docela hlasitou kulmou. Budou se prý fotit.
Na kočičí toaletě se střídá další kočka a ptáčci venku s přicházejícím sluníčkem zesilují i svou písničku. Máma strká hlavu pod polštář a říká dvě slova. Sice jim nerozumím, ale vím jistě, že to je něco jako "DO P...OSTELE!" .... Nebo ne? :))
Držím palce!
