neděle 2. září 2018


Život plynoucí…


Přemýšlím, kde jednou spočinout, aby mé unavené tělo dostalo „živosti“ a utěšení.
Dnes jsme byli “Na Pátečku“ u Sušice. Otava se během pár týdnů změnila. Její barva je nyní oranžová. Skoro sytě. A vše ostatní je stále neměnné.
Kolik lidí už stálo, radovalo se, či tančilo v jejím ledovém objetí, takovém, které nikdy neskončí? Stejné místo a střih v čase. Dívám se na Mišku, která nestarající se o teplotu vody, usedá do jejích ledových peřejí, háže kamínky. Zpět. K srdci Otavy. Od ní pro ni… A opačně. Hezká hra, která byla známa mnoha a mnoha těmto málo, či více buclatým dětem. Už dávno…

Uvědomuji si, jak je její tok přesný. Jasně daný. A každý z těch miliónů kamínků spolupracuje. A když ne, řeka ho stejně pohladí svými studenými, povzbuzujícími tóny, pojme ho celistvě kolem dokola a běží si dál…
Pěna, která vzniká tímto nepřetržitým obřadem vypadá, jako by měla každou vteřinu jinou tvář. Jiný obraz, který znázorňuje. Je to fascinující tok vlnek, které stále běží vpřed, nikdy se neohlíží zpět a každou překážku přeskočí, pohltí, pohladí. Nic není problém. Stejně, jako když ji na chvilku, v zimní krajině, zastaví led. Jen tiše čeká. Ví, že život nejde zastavit.
Kolik asi myšlenek, radostných i bolných chvil ona s sebou nese si? Od nás všech. Těch příběhů, o kterých nesmí promluvit jinak, než svým vzezřením, poskakujícími vlnkami a dohladka „zhlazenými“ kamínky, k dokonalosti… Abychom neměli pochyb a zde se vždy zastavili, ztišili a byli. Jen tak s ní. A její nekonečností a nadějí. Láskou.
Cítím se jako ona, ne vždy a ne vždy zcela. Přesto, ctím svou Otavu jako svůj domov. Cesta, ne cíl je odpovědí…
Nechť jednou, až přijde čas i já jsem její součástí. Půl mě tam, půl tam, kde přijdeš utichnout i promlouvat do ticha. Daleká ta cesta, přes každý kamínek klilatá, já chci však po ní jít a pokaždé, dotkneš-li se, každým tím kamínkem prostoupit, v něm navždy žít a tvoje srdce něžně, opravdově, pohladit. Jako tu vlnku, pusť mě plout, ať nikdy nevyhasnu… Nech mě, lásko, se v té Otavě rozplynout….

Martina Miškovská, 26.5.2018

Tajemný náhrobek... 

Lesním porostem, širokou cestou, lemovanou odkvetlými květinami, jež značí snad konec léta a radostné zeleně, docházím až sem. Na místo, na něž se tak ráda vracím v tuto dobu. Přemýšlet. Vidět dál…
Stromy, to jejich skvostné uskupení, připomínajíce mi přesýpací hodiny, které zrnko po zrnku měří čas…
Honosné, velkolepé řady těchto stromů, snad po dešti a podzimu, již opadaných.
Evokují myšlenky, jak svět spravedlivý jest, právě tím časem, který ustupuje přírodnímu řádu, ale mně dává naději, že nic nekončí jen tak, že jeho šum a běh, se stále nekonečně probouzí.
Porost, po němž kráčím, též jako by skoro spal, ukolébán nádhernou sluneční písničkou právě zapadajícího slunce. Nezelenají se již, ta křoviště borůvek, začínají spát…
Ticho jest.
Najednou spatřuji nádherný náhrobek, takový domeček, kde spí někdo, kdo již není, a nemohu se ho zeptat, proč toto jeho poslední obydlí má tak vysokou a hrdou střechu, sahajíce skoro až do korun těch stromů, a vysoko postavená okna. Snad aby duše viděly výš a přitom tak málo ven do nostalgie podzimních barev, které jako ten nejbarevnější i nejpochmurnější koncert znějí až do mé duše?
Kdo tady asi věčně spí? A jaký život žil? Jaká tajemství stojí za těmi mlčícími zdmi?
Skoro se až přistihuji, jak o tom sním…
A hle, v dáli krásný dům.
Honosný a radostný, snad se žlutými zdmi, jež připomínají třpyt slunce. Plot kolem je tak přesný jako život a čas nese nám. Z dáli zní dětský smích a já propadám opět do podstaty času. Totiž, jak moc umí vzít a vlastně dát…
Sedám si ještě na chvíli do trávy, která už ani nešustí svým mladým životem. Já vím, že stejně jako pouť života člověka smrtí nekončí, ani ona nezemřela.
Krásný, tajemný to svět. A spravedlivý, hned na pohled…

Autor: Martina Miškovská

Tohle psaníčko vzniklo na základě Kristýny domácího úkolu. Líčení. Sklenička vína, tužka a papír... 

Skákání v loužích a obrácený víkend... 

1.9.2018
Nějak spontánně se stalo, že jsem celý víkend dělala vše naopak. Místo samého "upratování" jsem ležela a dívala se na děj tady z gauče. David složil Kristý novou skříň (budeme stěhovat, střídat obývací pokoj za dětský, aby se měly děti kam vejít) a ta zase uvařila oběd. Mně na přání (možná trochu rozkaz :) ) Brambory po francouzsku a zaleninový salát s mým oblíbeným sýrem a krutonky. Povedlo se jí, chutnalo všem. Po obědě jsem opět ulehla a tak to vlastně bylo až do nějakých 18.hod, kdy jsem se rozhodla vzít Míšu ven (moje Bejbý a Čika šli s námi). Normálně bych asi brala louže obloukem aby se nezamazala, ale teď jsem jí je sama ukazovala, skákala tam jako prasátko Pepina a ani jednou nespadla (když nepočítám, že si jednou klekla napřímo. :) ) Jak ta byla šťastná! 
Převáděly jsme šneky na druhou stranu silnice (to je můj běžný rituál) a doma si sundali mokré ponožky, opekli si topinky a uvařili dobrý čaj s medem. Cítila jsem ten velký teplotní rozdíl, však minulý týden jsme se ještě koupali a nemohli horkem v noci spát... Mišce jsem udělala pelíšek na zemi a pustili jsme si novou pohádku. Dlouho to sice nevydržela, ale byla hodná. Večer jsme si dali pivo a shlédli ještě film: Tátova volha. Líbil se nám, až na neúplný konec. Zítra budeme odvzdušňovat topení a napouštět kotel. Budu likvidovat (vařit, rozuměj) rajčata, většina z nich už je rozmixována s kořením a bylinkami, česnekem, bude se mi v zimě hodit. Získala jsem super recept na plněná rajčata s rýží...






O stromech... 


Dneska (30.8.2018) v Klatovech, ta příroda, ta naše drahá matička je opravdu zoufalá... Bylo mi z toho smutno. Kaštan, který už plodí, plody padají na zem i spolu s odžitými listy, značící podzim. A na některých místech opět raší nové, mladé, miminčí listy spolu s květy, což značí jaro. 😯Bláznivé, jak ten stromeček asi musí být zmatený? 😒 

Stále věřím v přírodu, vím, co pro nás dělá a znamená. Všechny tyhle živly a rostliny, stromky, zvířátka, bez kterých bychom byli naprosto ztraceni a nicotní. Vyvolává to ve mně jednu hlavní myšlenku, totiž nechoďme kolem jen tak. Nemějme ji a její dary jako samozřejmost. Milujme ji a s každým setkáním, děkujme a buďme ohleduplní a vděční. Každá malá myšlenka, láska vložena v ní, i slovo, či pohlazení, mnoho změní. Byť pouhé uvedomění Třeba ne hodně, ale přeci jen... 

Když sbírám bylinu, květ, či její prostou podstatu, vždy hluboce děkuji. Vím, že bylinka vždy vyroste na místě, kde je potřebná, ač tam celá léta nebyla... Mohu potvrdit, moje maminka má asthma, velice vyčerpávající. A hle, kde nic, tu nic. A najednou má celou zahradu a její okolí poseté bylinkou, co je na míru na tyhle obtíže. Tady a tam je někdo, pro koho vyrostla, aby pomohla. 😇 

Když vidím ta uskupení stromů a já jimi procházím, nebo projíždím, nikdy se nezapomenu poklonit a poděkovat, že tak pevně a trpělivě stojí a čekají, až mne spatří a já jim ten dík, tímto složím. Znáte to? Jak jednoduché že života. Takový špalír svatebčanů a ti, kteří nás doprovází, pevně v ten čas stojí a jsou šťastni za nás, s námi. Jako při svatbě. Jde nevěsta a dívá se kolem... Každého zná, dojímá ji jejich přítomnost a s vděkem zatlačuje slzy. Když vidí ty známé tváře. To vnímám pořád... Hlavně kolem těch silnic, kde každý projede bez zájmu. Tyhle stromy jsou tady a mnoho zažily, možná i hrůzy, možná i stopy lásky, nebo naděje o jejím snění... Stromy, které každý rok "umřou", přikryjou se bílou peřinou, nebo se obklopí mrazem, ztratí všechno svoje bytí, pro nás, tak na pohled. Smutná podívaná. 😔 Ale dávají nám svým životem najevo, že jejich cesta nekončí a s tím prvním jarním paprskem, pouze probudí se ze snu... 🌱 A znovu pro nás, kteří dýcháme jejich duši. Tak jednoduché sousloví, tak běžné, až z toho mrazí... 

Kdepak, je to zázrak a naděje a náš život. A i když tupě mlčí, stojí a čekají, skoro hoří anebo mrznou... Vždy tady stojí. Jenom pro nás. A neumí nadávat, ani nám nedávát, neumí se nám smát... Jen milují a jsou... A plodí. 🍃🍇 

Jen se přimlouvám, nehleďme na ně jako na samozřejmost. Milujme je, jako každá rostlina miluje nás. 😍 A jďeme někdy jen tak ven a pokloňme se, poděkujme, dejme najevo, že ač oni mlčí, jsou nám vším... ❤️ Jsem snílek, já vím, ale vidím, vnímám. Za řádky běžného bytí a o totéž prosím dnes já vás... 



Oslavy a radostnění... 

Tyhle chvíle mám ráda, Jardovo 50.tka, Elizabetky 2.roky, koupaliště, Klatovy s Móňou a jejími kluky, Praha, Domažlice, zkoušky s Maperou B., Jenovo a Ali svatba, moje brigáda - zástup pečovatelky, výstava s Kiki a maminkou ve Staňkově, atd... Díky za pařby! :)  






























A opět ta Sušice! 

Klatovy, Gurmán Fest, Santos, Fuferna, Velký Páteček, Luh, Nové městečko...  

Sem se vždy ráda vracím, když potřebuji restart, je tohle to místo, které vyhledávám a vůbec mi nevadí vzít třeba ještě jedno dítě navíc. :) Tady v Sušici, tam je ráj, klid a vše si plyne, nervy nechávám doma a všechny starosti s nimi. Úžasně jsme si to užili, ač krátce, naplno. :)