Život plynoucí…
Přemýšlím,
kde jednou spočinout, aby mé unavené tělo dostalo „živosti“ a utěšení.
Dnes jsme
byli “Na Pátečku“ u Sušice. Otava se během pár týdnů změnila. Její barva je
nyní oranžová. Skoro sytě. A vše ostatní je stále neměnné.
Kolik lidí
už stálo, radovalo se, či tančilo v jejím ledovém objetí, takovém, které
nikdy neskončí? Stejné místo a střih v čase. Dívám se na Mišku, která
nestarající se o teplotu vody, usedá do jejích ledových peřejí, háže kamínky.
Zpět. K srdci Otavy. Od ní pro ni… A opačně. Hezká hra, která byla známa
mnoha a mnoha těmto málo, či více buclatým dětem. Už dávno…
Uvědomuji
si, jak je její tok přesný. Jasně daný. A každý z těch miliónů kamínků
spolupracuje. A když ne, řeka ho stejně pohladí svými studenými, povzbuzujícími
tóny, pojme ho celistvě kolem dokola a běží si dál…
Pěna, která
vzniká tímto nepřetržitým obřadem vypadá, jako by měla každou vteřinu jinou
tvář. Jiný obraz, který znázorňuje. Je to fascinující tok vlnek, které stále
běží vpřed, nikdy se neohlíží zpět a každou překážku přeskočí, pohltí, pohladí.
Nic není problém. Stejně, jako když ji na chvilku, v zimní krajině,
zastaví led. Jen tiše čeká. Ví, že život nejde zastavit.
Kolik asi
myšlenek, radostných i bolných chvil ona s sebou nese si? Od nás všech.
Těch příběhů, o kterých nesmí promluvit jinak, než svým vzezřením,
poskakujícími vlnkami a dohladka „zhlazenými“ kamínky, k dokonalosti…
Abychom neměli pochyb a zde se vždy zastavili, ztišili a byli. Jen tak
s ní. A její nekonečností a nadějí. Láskou.
Cítím se
jako ona, ne vždy a ne vždy zcela. Přesto, ctím svou Otavu jako svůj domov.
Cesta, ne cíl je odpovědí…
Nechť
jednou, až přijde čas i já jsem její součástí. Půl mě tam, půl tam, kde přijdeš
utichnout i promlouvat do ticha. Daleká ta cesta, přes každý kamínek klilatá,
já chci však po ní jít a pokaždé, dotkneš-li se, každým tím kamínkem
prostoupit, v něm navždy žít a tvoje srdce něžně, opravdově, pohladit.
Jako tu vlnku, pusť mě plout, ať nikdy nevyhasnu… Nech mě, lásko, se v té
Otavě rozplynout….