Zapovězený les... 

 Jednou takhle ve čtvrtek nás navštívili naší milí přátelé. Vyrazili jsme do přírody. 

Na poli jsme hráli všemožné hry, plavali jsme jako v moři, schovávali jsme se, hledali poklady, ale nakonec nějak všichni zdivočeli. My i děti... 

 Krmení dravé zvěře... 

Plaveme v moři... Všimněte si rozhledny v pozadí. 

Stalo se to náhle... Jako by nás někdo očaroval. A začali jsme šíleně zlobit... 

 Někdo dokonce hodně a to si žádalo spravedlivý trest... 

Tak jsme se vydali domů. Cetsa před námi byla ještě dost dlouhá...

A právě tou cestou necestou, plni radosti, humoru o statečnosti a boji, plni energie jsme si vyprávěli různé příběhy o lesních stvořeních... Všimli jsme si, že velké stromy tu jsou hodně zlámané, ohořelé, zřejmě od blesků a ty další zase plakaly obrovské slzy až k zemi. (smola)

Ale v lese bylo něco už přímo hmatatelně špatně, začaly se dít divné věci... Cesta, kterou jsme dosud šli, zmizela a vše vypadalo úplně jinak. Stromy, kamení, směr, prostě všechno. Takhle to tedy nebylo! Přešlápli jsme snad bludný kámen? Kristýně se rozbila bota, Danovi se začaly lesknout oči, zalité slzami a Matouš nevěděl, jestli křičet a utíkat, nebo mlčet a stát. My jsme s Evou neměly signál a začal odcházet i fotoaparát... 

Napětí vrcholilo spolu s divnými zvuky, které vycházely z okolních křovisek... 

Tahle "myslivecká" rozhledna, ta byla asi příčinou, někdo nás z ní sledoval? Děcka prý viděla velikou černou postavu, která se míhala v jejím okně i lesem mezi stromama. Kdo nás sleduje? A proč i když nachodíme kilometry, vždycky se jinou cestou vrátíme zase sem?

Všude kolem byly veliké igelitové pytle, naháněly hrůzu a přiváděli nás na divné a strašlivé myšlenky... A nakonec jsme našli opálenou černou ponožku! Bylo načase začít rychle jednat. Zvolili jsme prostřední cestu. Říká se, že bývá zlatá. 
A s touto fotografií přestal pro tento den fungovat i náš foťák. 
Cestou nikdo ani nepípl. Ticho kolem se vrývalo pod kůži a divně svíralo srdce... 

Doma se všichni vrhli na topinky s česnekem a sýrem. Radost a mír se vrátili do dětských očí a vše bylo zdánlivě stejné, jako dřív... 

Ale vážně, co se to tam vlastně doopravdy stalo?!

:)))

Výlet do Ulíkovských lesů... 

 Najdi dítě :)

Houbařská sezóna už rozvoněla les, podhoubí se už probouzí, aby nám nabídlo pestrou škálu svých barevných a voňavých hub... Jak já se těším!

A něco z letních svačinek a pokrmů... 

Prostě rajčata z balkónu, mozzarela, oliváč a bylinky...  

 Držťková polévka z hlívy ústřičné na pikantní způsob... 

 Kuře na peřince ze středomořské zeleniny, pečený brambor... 

Oblíbená sváča na koupaliště (domácí sendviče s tuňákem)... 

Utrhni dnešní den, jako by to byl ten první v tvém životě!

Přijela Natálka... 

MOJE NETEŘ...

 Poobědvali jsme venku husí polévku s nudlemi, pečené kuřátko s kaší a okurkovým salátem a pak jsme se s Alenkou vrhly na přípravu večeře. Přijede teta eva s Matoušem a bude nás tedy ještě o pár víc. Srnčí gulášek podle mne a Alenčiny veverčí a úžasný domácí knedle.. 

To se musí zapít... 

V tom se naše názory s Natálkou rozchází. 

Strýček David má na ni prostě moc vlasů... 

 Neplač, Veverko... 

Maminka utěšuje... 

Společně... 

Natálka s maminkou... 

 A s tetou Evou... 

Na shledanou, Natálko!

Žena a život... 

Od dnešního dne nás nedělí jen pár domů, ale kilometrů. 

Naštěstí málo, takže si zvykneme. 

Odešla jsi a s Tebou slunce...

Leť tím správným směrem, ženo moje...  

Mám Tě ráda takovou, jaká celá jsi!