Můj milovaný Karel
Je to už přes rok a půl, co jsme si ho dovezli od Renaty. Byl maličký a laskavý, doslovně. Kočky si na něj dlouho zvykaly, ale nakonec i ony zjistily, že je prostě náš...
Včera jsi mi umřel a já pořád nedokážu pochopit... Píšu nějaká slova, protože v mém životě pomáhá se vypsat. Vyspat se, nezabralo...
Můj chlupáčku, hrozně mi chybíš a jenom Ti přeju, aby ses na té nebeské louce měl krásně, nic už nebolí a Ty jsi volný. Ne zavřený v kleci, kterou jsi ale měl u nás rád a rostla spolu s Tebou. Byl to tvůj malý domov v našem velkém domově, kde jsi měl čestné místo a nikdy ho nikdo už nevynahradí!
Řekni, kdo nám bude kousat kabely, skákat na gauč a do postelí? Kdo sní všechno tvrdé pečivo? Každou mrkev, kterou budu škrábat, budu na tebe myslet.
Kde jsi...
Michalka ukazuje prstem do pokoje a chce vidět "Gana". Co jí mám říct? Vím, že jistě chápe dál, než já dokážu, protože ona se teprve nedávno z nebíčka snesla k nám....
Zjišťuji, jak strašně nejsem se smrtí srovnaná, jak ji nenávidím. Jak včera říkala Jana, nejhorší je to pro toho druhého a to umírání samo. Smrt ne. Asi ano, ale přesto, že pro každého si jednou přijde, jaký je ten poslední pocit? Po čem jsi toužil, vnímal jsi, že jsme s Tebou? Bál ses? Co jsem měla udělat jinak? Kde jsi a co se to, sakra, stalo?
Kdybys mi to tak mohl říct, Kájíčku můj...
Nikdy na Tebe nezapomenu, ty rošťáku!
Opatruj se tam a jednou zase na shledanou...
