Počátkem března...

Chce se mi psát, že na mě leze jaro. Leze na mě každý rok, když slyším za okny zpěvné ptáčky pět své ódy k prvním slunečním paprskům a vše kolem začíná pučit a zelenat. 

Pokaždé dostanu chuť na nádivku, na beránka a na Velikonoce vůbec. Malá vzpomínka na dětství: Házeli jsme si s obarvenými vařenými vajíčky na louce, různě je schovávali sobě navzájem a hlavně... je jedli a když už nám lezli krkem, vymýšleli jsme, jak je zužitkovat dál. Tehdy se jídlem neplýtvalo tak, jako teď. A já to nemám ráda dosud. U nás se dojídá. Snažím se upotřebit, co jen jde a vlastně to je to, co mě na vaření tak naplňuje. To je čarování! 

Co je u nás nového? No, Michalka už opravdu tluče na buben, respektive, dle poslední kontroly už postoupila hooodně dolů, takže se chystáme. Piju maliník od Renči a vše je nachystané.

Jsem ve stádiu "zahnízdění". Prostě už dělám jen to, co aktuálně chci a nebo zvládnu. Nic víc. Tímto se omlouvám všem, že jsem tak na slovo skoupá...

Tak to je. 

Na tuhle naši pomazánku mě přivedlo mé vzpomínání, připomínání si Velikonoc. Kopřivy totiž letos ještě nejsou... Je jednoduchá. A chutná jako ta školková. Vajíčka se uvaří, nastrouhají na jemném struhadle, promísí s povoleným pravým máslem a malým množstvím plnotučné hořčice a solí. Většinou do ní ještě nastrouhám mrkvičku. Pepř netřeba.

Dlouho očekávaný balíček... Aneb totální vlna výroby domácí kosmetiky...

 A mezitím jsem si založila na chlebový kvásek...

A ještě jedna novinka. Je nás o jednoho víc. Ale o tom až zase příště... :) 

Krásné předjarní dny!