neděle 2. září 2018


Život plynoucí…


Přemýšlím, kde jednou spočinout, aby mé unavené tělo dostalo „živosti“ a utěšení.
Dnes jsme byli “Na Pátečku“ u Sušice. Otava se během pár týdnů změnila. Její barva je nyní oranžová. Skoro sytě. A vše ostatní je stále neměnné.
Kolik lidí už stálo, radovalo se, či tančilo v jejím ledovém objetí, takovém, které nikdy neskončí? Stejné místo a střih v čase. Dívám se na Mišku, která nestarající se o teplotu vody, usedá do jejích ledových peřejí, háže kamínky. Zpět. K srdci Otavy. Od ní pro ni… A opačně. Hezká hra, která byla známa mnoha a mnoha těmto málo, či více buclatým dětem. Už dávno…

Uvědomuji si, jak je její tok přesný. Jasně daný. A každý z těch miliónů kamínků spolupracuje. A když ne, řeka ho stejně pohladí svými studenými, povzbuzujícími tóny, pojme ho celistvě kolem dokola a běží si dál…
Pěna, která vzniká tímto nepřetržitým obřadem vypadá, jako by měla každou vteřinu jinou tvář. Jiný obraz, který znázorňuje. Je to fascinující tok vlnek, které stále běží vpřed, nikdy se neohlíží zpět a každou překážku přeskočí, pohltí, pohladí. Nic není problém. Stejně, jako když ji na chvilku, v zimní krajině, zastaví led. Jen tiše čeká. Ví, že život nejde zastavit.
Kolik asi myšlenek, radostných i bolných chvil ona s sebou nese si? Od nás všech. Těch příběhů, o kterých nesmí promluvit jinak, než svým vzezřením, poskakujícími vlnkami a dohladka „zhlazenými“ kamínky, k dokonalosti… Abychom neměli pochyb a zde se vždy zastavili, ztišili a byli. Jen tak s ní. A její nekonečností a nadějí. Láskou.
Cítím se jako ona, ne vždy a ne vždy zcela. Přesto, ctím svou Otavu jako svůj domov. Cesta, ne cíl je odpovědí…
Nechť jednou, až přijde čas i já jsem její součástí. Půl mě tam, půl tam, kde přijdeš utichnout i promlouvat do ticha. Daleká ta cesta, přes každý kamínek klilatá, já chci však po ní jít a pokaždé, dotkneš-li se, každým tím kamínkem prostoupit, v něm navždy žít a tvoje srdce něžně, opravdově, pohladit. Jako tu vlnku, pusť mě plout, ať nikdy nevyhasnu… Nech mě, lásko, se v té Otavě rozplynout….

Martina Miškovská, 26.5.2018

Žádné komentáře:

Okomentovat