Tajemný náhrobek... 

Lesním porostem, širokou cestou, lemovanou odkvetlými květinami, jež značí snad konec léta a radostné zeleně, docházím až sem. Na místo, na něž se tak ráda vracím v tuto dobu. Přemýšlet. Vidět dál…

Stromy, to jejich skvostné uskupení, připomínajíce mi přesýpací hodiny, které zrnko po zrnku měří čas…
Honosné, velkolepé řady těchto stromů, snad po dešti a podzimu, již opadaných.
Evokují myšlenky, jak svět spravedlivý jest, právě tím časem, který ustupuje přírodnímu řádu, ale mně dává naději, že nic nekončí jen tak, že jeho šum a běh, se stále nekonečně probouzí.
Porost, po němž kráčím, též jako by skoro spal, ukolébán nádhernou sluneční písničkou právě zapadajícího slunce. Nezelenají se již, ta křoviště borůvek, začínají spát…
Ticho jest.

Najednou spatřuji nádherný náhrobek, takový domeček, kde spí někdo, kdo již není, a nemohu se ho zeptat, proč toto jeho poslední obydlí má tak vysokou a hrdou střechu, sahajíce skoro až do korun těch stromů, a vysoko postavená okna. Snad aby duše viděly výš a přitom tak málo ven do nostalgie podzimních barev, které jako ten nejbarevnější i nejpochmurnější koncert znějí až do mé duše?
Kdo tady asi věčně spí? A jaký život žil? Jaká tajemství stojí za těmi mlčícími zdmi?
Skoro se až přistihuji, jak o tom sním…

A hle, v dáli krásný dům.
Honosný a radostný, snad se žlutými zdmi, jež připomínají třpyt slunce. Plot kolem je tak přesný jako život a čas nese nám. Z dáli zní dětský smích a já propadám opět do podstaty času. Totiž, jak moc umí vzít a vlastně dát…
Sedám si ještě na chvíli do trávy, která už ani nešustí svým mladým životem. Já vím, že stejně jako pouť života člověka smrtí nekončí, ani ona nezemřela.
Krásný, tajemný to svět. A spravedlivý, hned na pohled…

Autor: Martina Miškovská

Tohle psaníčko vzniklo na základě Kristýny domácího úkolu. Líčení. Sklenička vína, tužka a papír...