O stromech... 

Dneska (30.8.2018) v Klatovech, ta příroda, ta naše drahá matička je opravdu zoufalá... Bylo mi z toho smutno. Kaštan, který už plodí, plody padají na zem i spolu s odžitými listy, značící podzim. A na některých místech opět raší nové, mladé, miminčí listy spolu s květy, což značí jaro. 😯Bláznivé, jak ten stromeček asi musí být zmatený? 😒 

Stále věřím v přírodu, vím, co pro nás dělá a znamená. Všechny tyhle živly a rostliny, stromky, zvířátka, bez kterých bychom byli naprosto ztraceni a nicotní. Vyvolává to ve mně jednu hlavní myšlenku, totiž nechoďme kolem jen tak. Nemějme ji a její dary jako samozřejmost. Milujme ji a s každým setkáním, děkujme a buďme ohleduplní a vděční. Každá malá myšlenka, láska vložena v ní, i slovo, či pohlazení, mnoho změní. Byť pouhé uvedomění Třeba ne hodně, ale přeci jen... 

Když sbírám bylinu, květ, či její prostou podstatu, vždy hluboce děkuji. Vím, že bylinka vždy vyroste na místě, kde je potřebná, ač tam celá léta nebyla... Mohu potvrdit, moje maminka má asthma, velice vyčerpávající. A hle, kde nic, tu nic. A najednou má celou zahradu a její okolí poseté bylinkou, co je na míru na tyhle obtíže. Tady a tam je někdo, pro koho vyrostla, aby pomohla. 😇 

Když vidím ta uskupení stromů a já jimi procházím, nebo projíždím, nikdy se nezapomenu poklonit a poděkovat, že tak pevně a trpělivě stojí a čekají, až mne spatří a já jim ten dík, tímto složím. Znáte to? Jak jednoduché že života. Takový špalír svatebčanů a ti, kteří nás doprovází, pevně v ten čas stojí a jsou šťastni za nás, s námi. Jako při svatbě. Jde nevěsta a dívá se kolem... Každého zná, dojímá ji jejich přítomnost a s vděkem zatlačuje slzy. Když vidí ty známé tváře. To vnímám pořád... Hlavně kolem těch silnic, kde každý projede bez zájmu. Tyhle stromy jsou tady a mnoho zažily, možná i hrůzy, možná i stopy lásky, nebo naděje o jejím snění... Stromy, které každý rok "umřou", přikryjou se bílou peřinou, nebo se obklopí mrazem, ztratí všechno svoje bytí, pro nás, tak na pohled. Smutná podívaná. 😔 Ale dávají nám svým životem najevo, že jejich cesta nekončí a s tím prvním jarním paprskem, pouze probudí se ze snu... 🌱 A znovu pro nás, kteří dýcháme jejich duši. Tak jednoduché sousloví, tak běžné, až z toho mrazí... 

Kdepak, je to zázrak a naděje a náš život. A i když tupě mlčí, stojí a čekají, skoro hoří anebo mrznou... Vždy tady stojí. Jenom pro nás. A neumí nadávat, ani nám nedávát, neumí se nám smát... Jen milují a jsou... A plodí. 🍃🍇 

Jen se přimlouvám, nehleďme na ně jako na samozřejmost. Milujme je, jako každá rostlina miluje nás. 😍 A jďeme někdy jen tak ven a pokloňme se, poděkujme, dejme najevo, že ač oni mlčí, jsou nám vším... ❤️ Jsem snílek, já vím, ale vidím, vnímám. Za řádky běžného bytí a o totéž prosím dnes já vás...