Rozjímání...

Našla jsem Ráj. Kolikrát jsem jela kolem. Kolikrát jsem obdivovala, jak kolem stojí špalír stromů a tiše pozorují. Nemluví, ale oni vědí. Vždycky je pozdravím, Davča potvrdí, a s lehkým pousmáním mám nutkání se jim poklonit, když se takhle přesvědčivě rozestoupily, abych já mohla projít / projet.

Kolikrát jsem cítila u srdce to zvláštní chvění. Kolikrát se mi o tom místě zdálo... Už jsem tam i byla. 

Ale dnes... 

Měla jsem chuť relaxovat i přemýšlet o podstatě a smyslu světa. O zvrácenosti dnešní doby. My lidé dokážeme fungovat s chemikáliemi a když vyjdeme do přírody, kýcháme, smrkáme, máme různé alergie. Na co? Kdepak, tohle naši předci nezažívali... Lidé zrozeni Zemí jsou alergičtí na přírodu... Paradox dnešního světa. Chci jen tak být. S přírodou, zpět u matky. Ale niterně hluboce...

Dokud je zbytek rodiny ve škole, školce a práci, vyjela jsem. Cíl byl jasný. Srbice.

Cestou mě naladila krásná metalová balada "Manowar - Master of the Wind. http://www.youtube.com/watch?v=gD6zhpHT0xM

Myslela jsem na Boníka (pejsek), je mu skoro 16 let a poslední dobou je mu stále hůř, neskrývám, že mi je z toho úzko, je to člen rodiny a když jsem před 6-ti lety přišla k Davčovi do rodiny, od prvního okamžiku jsem to tak i cítila... Modlitba může jenom prospět.

Tohle místo je nejlepší. Je nejlepší pro mě. Možná jsem kdysi byla jeho součástí, možná teprve budu. Ale právě teď... Jsem. A jsem tady...

V tom Srbickým oudolí, roste hodně stromoví... 

Kdybych bývala mohla, spala bych jako Růženka... 

                                      

Vyležené místečko... 

 Trocha četby při poslechu malých umělců, zpívajících v korunách stromů...

 

Šťastná. Souzněná. Dokonale vyklidněná. 

Na těchto vylidněných místech má každý prostor zamyslet se nad tím, co nám svět dává. Kolik krásy přehlížíme a sníme o zázracích. Zázraky jsou všude kolem nás...
Stačí se jen dívat...

A když jsem odjížděla, najednou začala kukat kukačka, jejíž kukání jsem v tom chóru postrádala. A sluníčko svítilo nějak víc. Cítila jsem radost. Vrátila jsem se.

Kdysi jsem měla zamilované velmi podobné místo v Prusinách. Kopec s kostelíkem a krásným výhledem, neobtěžkán lidskou hloupostí. Byla jsem tam každou volnou chvíli. Někdy s někým blízkým, nebo úplně sama.
Prusiny u Nebílov... 

Rozjímání. Čas, který se zpomalí. Nedotknutelnost. Lehkost. Tenká linie mezi nebem a zemí. Otisk něčeho, co pasuje přesně do srdce.

                     Srbice 17/05 2013, schody vedoucí ke kostelu sv. Víta...  Tehdejší poutní místo. 

Tohle místo znám ze svých snů...

V novém kabátě... 

Tak máme hotovo. Zbývá pár drobných detailů, ale už bydlíme. Konečně máme zpět svůj gauč! V pátek jsem byla vyzvednout další vepřovou várku. 1/2 jatečného libového prasete. A protože máme veselé zásoby, na nedělní oběd k nám přijeli rodiče ze Srbic. Taťka J. si u mne objednal játra a rýži a nakonec jsme ještě s Davčou udělali bramborovou kaši a řízky. Rodinná atmosféra se zvrhla ve vzpomínky na školní (ne)docházku. Vrána k vráně sedá. Je to tak... :) 

K večeru přijela Kiki z Přeštic a přivezla nám koláč z limonády, který sama u babi Skalů pekla. Byl skvělý. Asi ji zapojím v kuchyni častěji...

Kolaudace byla zatím ryze soukromá, jen my dva a pan Kozel... 

Do poslední chvíle pomáhali všichni. I mamča X.

Máme rádi návštěvy, hlavně ty krátké a s flaškou v ruce. Přijeďte. :)

No a první jídlo v novém obýváku, to se přece musí zachytit... 

Krkovička naložená v tomatech s česnekem, bramborová kaše... 

Asi už jsme všichni unaveni. Daník si měl obléct slipy. No, i tak se to dá pojmout... :D

Jak zabavit starší dítě? Pošlete ho na kopřivy! :)

Kopřivový špenát, ten letošní... 

A bramborovo-zelné karbanátky. Výtečná záležitost, i bez masa to někdy jde... 

POSTUP: 

Uvaříme si asi 7 větších brambor, nastrouháme a přidáme cca polovinu překrájeného kysaného zelí (půl pytlíku). Osolíme, trošku okmínujeme a jen malinko opepříme. Už v této fázi můžeme začít tvarovat karbanátky. Já ale přidávám pro lepší konzistenci a zpracování těsta jedno vajíčko a hrstku polohrubé mouky. Tvarujeme kuličky, které obalíme v (mouce), vejci a strouhance. Smažíme. Necháme okapat a konzumujeme teplé či studené. 

Dobrou chuť!

A můj návrat k blond. když změna, proč ne.. :)

Pampeliškování... 

U nás doma se ale dějí věci... Nestíhám ani fotit právě uvařená a naservírovaná jídla, vlastně je nás tady teď víc a je to děsně fajn. Jídlo je energie a ta je k práci potřebná. Co jsem vařila? Pivní guláš, v sobotu čínu s rýží, červené zelí, výpečky a kynutý knedlík na neděli pro nás i pro taťku Jardu s sebou do Německa. Včera Deniska pekla kuře a dnes bude rajská. Domácí chleba je samozřejmost, která se u nás už velmi pevně ukotvila a jen tak se ho nepřejíme...

Pustili jsme se do celkové rekonstrukce nejobývanější místnosti našeho hnízdečka. Práce jde od ruky, přece máme šikovné švagříčky. Bez nich by to vážně nešlo... :)

Doteď jsme jen různě a všelijak "zútulňovali", ale teď "vytváříme". A přesně podle našich představ!

To nejhorší je za námi (škrábání staré omítky, nanešení lepidla a penetrace, natahování nové omítky, atd...) a teď už zbývají jen ty pěkné části. Design, malba a nová podlaha, kterou jsme si včera s Davčou vybrali u Alana. Pak se nastěhujeme zase zpět a jsem si naprosto jistá, že nové prostředí podtrhne svým charakterem tu pravou atmosféru NAŠEHO DOMOVA... 

Pár záběrů ze začátku rekonstrukce...

Konečně jsem našla kabel od foťáku. :))

A když už toho máme plné zuby, prcháme do luk a strání, lesů a hájů... :)

Květkovice 5/2013

I když jsem měla spoustu úmyslů, co a jak kde trhat a zužitkovat, nakonec jsme se nechali od květin a hebké trávy jen něžně hladit. Užívali jsme si odpočinku v náručí přírody a sbírali sílu. Až zas vysvitne slunko, nasbíráme si pampelišky na med, v zimě je nejlepší do čaje místo cukru. Přece má v sobě spoustu sluníčka a lásky, kterou si věnujeme vzájemně. :)

Nemůžu si pomoct...

Prostě vzpomínám na Vánoce. Naprosto reálně cítím tu vůni, která doprovází každoročně moje svátky jako nutnost. Naprostá nezbytnost.

Klasický kapr, jak ho miluju, i když tentokrát bez bramborového salátu, za to však v lehce jarním kabátku...

Nejdřív namarinovat... 

Potom obalit, usmažit a sníst :)

Co je zaděláno? Přece domácí chéb. Jako každý druhý den u nás. 

A vyletněný den... 

Máma s miláčkama...

A obě naše mláďata :)

Víkend v Lestkově...

Dnes má Deniska 25. narozeniny. Čekáme na taťku až přijede z práce a chystáme se na výlet. Počasí sice vcelku pod psa, ale nakonec přece jen vyjíždíme užít si rodinnou atmošku, pomoct i trochu vypnout...

Daník šel brzy spát a byl moc hodný... Kiki ho po krátkém čase následovala. A my jsme začali povídat, popíjet pivíčko a slívovičku, vínečko, zakousli jsme nějakou klobásku a bůček, domácí okurku, děda vytáhl heligonku a zpívalo se... až skoro kohout kokrhal... :) 

Všichni jsme se objímali a měli jsme prostě radost, že jsme se společně sešli a že je nám príma. :)

A po bujarém večeru trocha práce a zamyšlení...

A sbírání šnečích domečků.... :) 

Paralyzované dítě a také trochu z té zemědělské techniky a ukázka orby "live"...

A špetka lásky a povídání o sedmikráskách, které se zase probudí a rozkvetou, až vysvitne slunko... :)