Rozjímání...

Našla jsem Ráj. Kolikrát jsem jela kolem. Kolikrát jsem obdivovala, jak kolem stojí špalír stromů a tiše pozorují. Nemluví, ale oni vědí. Vždycky je pozdravím, Davča potvrdí, a s lehkým pousmáním mám nutkání se jim poklonit, když se takhle přesvědčivě rozestoupily, abych já mohla projít / projet.

Kolikrát jsem cítila u srdce to zvláštní chvění. Kolikrát se mi o tom místě zdálo... Už jsem tam i byla. 

Ale dnes... 

Měla jsem chuť relaxovat i přemýšlet o podstatě a smyslu světa. O zvrácenosti dnešní doby. My lidé dokážeme fungovat s chemikáliemi a když vyjdeme do přírody, kýcháme, smrkáme, máme různé alergie. Na co? Kdepak, tohle naši předci nezažívali... Lidé zrozeni Zemí jsou alergičtí na přírodu... Paradox dnešního světa. Chci jen tak být. S přírodou, zpět u matky. Ale niterně hluboce...

Dokud je zbytek rodiny ve škole, školce a práci, vyjela jsem. Cíl byl jasný. Srbice.

Cestou mě naladila krásná metalová balada "Manowar - Master of the Wind. http://www.youtube.com/watch?v=gD6zhpHT0xM

Myslela jsem na Boníka (pejsek), je mu skoro 16 let a poslední dobou je mu stále hůř, neskrývám, že mi je z toho úzko, je to člen rodiny a když jsem před 6-ti lety přišla k Davčovi do rodiny, od prvního okamžiku jsem to tak i cítila... Modlitba může jenom prospět.

Tohle místo je nejlepší. Je nejlepší pro mě. Možná jsem kdysi byla jeho součástí, možná teprve budu. Ale právě teď... Jsem. A jsem tady...

V tom Srbickým oudolí, roste hodně stromoví... 

Kdybych bývala mohla, spala bych jako Růženka... 

                                      

Vyležené místečko... 

 Trocha četby při poslechu malých umělců, zpívajících v korunách stromů...

 

Šťastná. Souzněná. Dokonale vyklidněná. 

Na těchto vylidněných místech má každý prostor zamyslet se nad tím, co nám svět dává. Kolik krásy přehlížíme a sníme o zázracích. Zázraky jsou všude kolem nás...
Stačí se jen dívat...

A když jsem odjížděla, najednou začala kukat kukačka, jejíž kukání jsem v tom chóru postrádala. A sluníčko svítilo nějak víc. Cítila jsem radost. Vrátila jsem se.

Kdysi jsem měla zamilované velmi podobné místo v Prusinách. Kopec s kostelíkem a krásným výhledem, neobtěžkán lidskou hloupostí. Byla jsem tam každou volnou chvíli. Někdy s někým blízkým, nebo úplně sama.
Prusiny u Nebílov... 

Rozjímání. Čas, který se zpomalí. Nedotknutelnost. Lehkost. Tenká linie mezi nebem a zemí. Otisk něčeho, co pasuje přesně do srdce.

                     Srbice 17/05 2013, schody vedoucí ke kostelu sv. Víta...  Tehdejší poutní místo. 

Tohle místo znám ze svých snů...