MAMINKO...

Děkuji za Tebe i za věty, které lze číst v řádcích,
mezi nimiž, drží pohromadě spoustu duší...
Jsi KAPKA ŠTĚSTÍ - z nebe shozená na mou tvář,
láska vrytá VĚČNOU TUŠÍ i ruka podaná,
listem čisté stránky...

Však to osud ve snech tušil, žes ANDĚL,
a tvá vlídná svatozář - dovede mé pocity,
před bouřkou a dešti - do bezpečné schránky...

Bez Tebe, bez mé mamky,
bloudily by napořád
a spletly by se v uzel,
který nelze rozvázat...

Spoutal by mi ruce
a v slabém těle VODOPÁD,
tekl by tak prudce,
že by vehnal V PÁD,
všechnu vůli, smích i srdce...

V propast, na dno... NAPOŘÁD!


MOJE PEVNÁ SKÁLO,
zrozená - snad z prachu lidských přání...
STUDÁNKO BEZEDNÁ,
hvězdičko večerní...

MALIČKÁ BERUŠKO na dlani,
otevři křidélka, vylétni do dáli...

MÁ MYŠLENKO NÁDHERNÁ - pletená se zdáním,
RŮŽENKO ZMÁMENÁ - vůněmi ze strání,
otevři oči, princ Tě rád zachrání...

PLANETO VZDÁLENÁ - v měsíčním závoji,
LAGUNO PRŮHLEDNÁ - ode dna ke kraji,
utop pláč, břehu se přidrž...

BOHYNĚ TAJEMNÁ - schovaná v ústraní,
NOTIČKO DOJEMNÁ - znějící strunami,
bráníš se křiku, zvítězíš... Vydrž!

MAMINKO SPOJENÁ - se svými dcerami,
PANENKO VIDĚNÁ - sestrami u skály,
znovu se zjevíš...

PRALINKO PLNĚNÁ - sladkými slovami,
POHÁDKO MLUVENÁ - z nebes až do dáli,
kam jen mi letíš... ?

MYŠIČKO ZMATENÁ - v bludišti ze chvojí,
KVĚTINO ZLOMENÁ - rány Ti zahojím...

Hřejivým slovem, či rukou podanou,
rozmluvou s Bohem a láskou oddanou,
jíž tolik dlužím...


Dlouhá nás ještě čeká cesta,
však poseta hladkými kamínky.
Neztrácej čas,
spletitá bývá, jen jediná - ze sta,
a hned na té další,
uzříme andílky,
jak na nás mávají...

Ať jdeme domů...

 JSEM POPELKA... 

Jdoucí proti času - druhou stranou života... 

JSEM POPELKA,
ve větru sbírající,
odvátá zrnka nenaplněných skutečností a zatracovaných snů...
Časem, zašlých příběhů.

Žiji v nich.
Dýchám pochopením.


JSEM POPELKA,
v žáru spravedlnosti, dlaně nabízející,
k záchraně tepajících myšlenek a odhozených zrcadel,
dohořívajících osudů...

Nebojím se ohně.
Jeho dotyk křtím neuhasitelnou pravdou.
Taji poznáním.

JSEM POPELKA,
v hlubinách země darující
růžemi pokrytý oltář,
oslepeným touhám a hříšným, lidským předsudkům.
Čekajícím, v závoji naděje...
Přesto planých slibů.

Ne čas, nýbrž VÍRA - TRPĚLIVOST zrodila.

A pro ni, kolébkou jsem.
Nesoudím...


JSEM POPELKA,
v proudu předepsaných dnů,
nesoucí otěže prostoru - volnou rukou.
Pluji v nezkrotnosti vln - jejich rytmu se odevzdávám.
S lehkostí,
důvěrou...

Naslouchám břehům mlčení.
Učí mne vidět.

Vnímám,
co slova často zakryjí.


JSEM POPELKA,
v příběhu bělavých křídel, píšící:

" O smrti prachu - zrozením z popela - pochybách,
jenž tají s ohni...
O planých růžích - vonících z kostela - nadějích,
znějících do tmy... "

Podanou rukou, myšlenkou mlžící,
šeptanou do těla,
uvězněného na věčnost...
VE STÍNU SLUNEČNÍCH HODIN.


JSEM POPELKA,
jdoucí naproti času,
druhou stranou života.
Zametám za sebou stopy,
podpisem svých kroků.
Rostoucími křídly SVOBODY, sílícími...

HARMONIÍ,
kolemjdoucích srdcí...

 LÁSKO OHNIVÁ...

Chtěla bych žít v přesvědčení,
že svět je krása pouhá,
být listem z knihy, nedočteným,
a uvnitř srdce touha...

...SE ROZPÍNÁ...

Tenhle pocit dobře znám,
duši uvnitř souží,
dozní, když se dotýkám...
Tělem, které touží...

...A VÍM...

Jsi tady - s tváří Anděla,
svědomí Ti plamen zhojí,
Nejhříšnější nádhera,
když se můj žár se tvým spojí...

...A CO Z TOHO VYPLÝVÁ... ?




Že taji, když Tě objímám,
má lásko...

...LÁSKO OHNIVÁ!

ZA ŽIVOTEM SVOBODA... 

Pod proudem života, na prahu smrti,
číhá na mě LEST.
Křičí : "BRAŇ SE ! " Jak bych mohla,
v rytmu vln se nechám nést,
a duši držím na dlaních...
Kam mě osud dovede... Daleko?
BEZ PTANÍ...

Slova mizí pod hladinou, vítr chladí rány..
Nes mě tiše, po naději,
v zapomnění - brány,
NEBUDU SE DÍVAT...

Život proudí všemy směry,
končí, když však nestačí,
pluje s Tebou hlubinami,
v kterých těžko vystačí,
PŘEDÁVÁ TĚ VŮLI...

A když sama,ke dnu padám,
odevzdaná - jisté smrti,
potkám pravdu, oči sklání,
a v nich nápis,
SNAD MĚ MRZÍ...

" V oceánu, jež Tě svírá, není voda,
ale SLZY! "

I mé vlastní, nepopírám..
Odsouzená sebou držím-
v rukou dopis, v kterém stojí:

Z pod řas dary - BEZNADĚJI,
nesou Ti, co oněmněli,
když je ŽIVOT vyzýval:

" Vstaň a braň se, lidské dítě,
chystají se pohřbívat! "

Jak SILNĚ, umí ticho znít,
zarývá se do těla..
Snad mě chtělo přesvědčit,
zrodit plamen z popela..

PROMARNĚNÉ ZAVÁHÁNÍ,
nese soumrak do čela,
dlouhá, cesta za svítáním,
TICHO střídá OZVĚNA..

Zněly zvony, doznívají...
Kam mě nesou, z kostela?
Proč ty slzy, moji drazí?
V nich jsem duši ZTRATILA...

PEVNÁ PŮDO - pod nohama,
nový život do Tě sází..
KVĚTINAMI OBJÍMANÁ,
proč Tě v mou tvář, proč Tě hází?

STUDÍŠ, BEREŠ DECH..

Každým krokem - POSTRÁDANÁ,
co jsi dala, bereš ZPĚT...


Leť má duše, nespoutanná...
Leť DALEKO, nespoutanně...

Až za tenhle SVĚT.. !

BITVY S CITY... 

Děkuji, že jsi!
JSI MOJE DUŠE.

Snad pro plamínky v očích,
co pálí, jak výstřely z kuše,
snad pro znějící,
milostný hlas.

Chtějí mě rozpárat na tisíc kusů.
VÍM, že už přichází!
A přijdou včas...

Nechť z mého srdce létají šípy,
zasáhnou každého, kdo přijde krást,
do hlubin nitra - křehké, ty city...

Kdysi mě spasily.
VÍM, mohou zmást...

VŠAK SE JIM NEVZDÁM,
nevydám napospas!


Citové tažení do bitvy, již možná předem - prohrané.
ALE KDO VÍ...
Naděj prý umírá, statečná...
POSLEDNÍ!

 Pojď, má Lásko... 

Najednou... V tom obraze, snad...
Oheň znovu začal psát. 

Paleto krás, lásko snová,
zahalená v nadějích...
Dnešní noc Tě v ohni schovám,
před zraky všech nesmělých...

Odlož křídla... Dej mi ruku,
v obrysech těl hledej ráj...
Odevzdaná - beze studu,
toužím tančit v květinách...

Pojď, má lásko roztoužená,
kresli hříchy na můj ret...
Ve tvých očích zatoulaná,
ztrácím šaty, tajím dech...

Pojď, Nesmělý... Chci Tě opít,
zběsilostí anděla...
Cudnost trhám v nahý dotyk, 

prostup ohněm, DOCELA... 

 Ďáblova Paní II.část

Dnes naposledy, pane!
Pohleď do mé tváře!
LITUJ !!!

Řekni, chtěl bys mne znovu obelhat?!
TY, jenž zpoza hladiny, hledíš?
Cítím tvůj hněv, marným však jest.

Sláb jsi a opuštěn.
Na druhém břehu, jehož konce nedosáhneš...

Kým jsi nyní?
TY, jenž v dlaních držíc závoj a srdce v něj vetkané, čekal jsi zde na princeznu?
K jejím nohám skládals růže, jejichž omamnou vůní, dosud byla nedotčena.
Pěl jsi jí o životě, s nadějí v hlase.
S půvabem, hodným prince...

Zpívej, lháři!
Jako tenkrát...

O lásce, jenž zkvétá na tvých pláních, kam odvedl jsi matce dceru!
Zpívej přece, své paní!
FALEŠNÉ, ty tóny...


Svíral jsi mě v náruči, TAK PEVNĚ...

Snad stiskem dravé šelmy,
jenž právě ulovila, hladová, svou kořist!

Smál ses, TAK HLASITĚ...

Když jsem pod vidinou svobody,
z posledních sil, prchala z pekelných zdí.
Přes hradby, lemované břitvami...

Díval ses, TAK RADOSTNĚ...

Jak se stávám bezmocnou!
A podléhám...

Zarýval jsi drápy, TAK HLUBOKO...

Do otevřených ran.
Mou bolestí ses opíjel!

Zneuctíval jsi mě, ZÁLIBNĚ A ZVRHLE...

Do krve, drásal jsi mou poslední čest!
I spoutanou, v trny oděnou nevinnost.

Stejně tak i další mladé panny, jenž oplodněné vší krutostí světa,
pro tvou nesmrtelnost,
přiváděly Zemi NOVÉ ZLO...

V naději,
že dodržíš slib, který jsi vyřknul krásnými rty,
aby se Ti odevzdaly.
Uvěřily, že jejich těla - V PRACH, NEROZDRTÍŠ!
Jako těm předchozím...

LHÁŘI !!!

Ďáble...


Tvou jsem se stala PANÍ?!
Pro tu naději planou, touhu, po růžích vonících...
Proti dívčím snům, po proudu řeky.
Pro Tebe, princi!


Pro Tebe...

Ďáble,
nemocný ZLEM...

Již NIKDY!
Přísahám, Bože!
Nikdy nespatří mou duši!
Nebude se radovat z utrpení a krvácejících ran!

A poslední má slza, jenž se tajně, za víčky ukrývá,
nespadne pro něj...
SLIBUJI !

Za ŽIVA - MRTVOU, stanu se...
Tou, pro niž se poníží,
ztratí svou nezlomnost.
Bude prosit!

O pomoc,
odpuštění...

O NADĚJI planou...

 Ďáblova Paní I. část

Zpod řas, jenž splývají s černí nočního nebe, odchází slza.
Poslední, zde zrozená.
Stéká po tváři, hladí.
Tiší křik, linoucí se z mého nitra.
Dotykem, stopou, jenž po ní zůstává.
Naposledy se zastaví, snad by chtěla říci, SBOHEM.
A padá vstříc svému osudu.

" ...MÁ ODEVZDANÁ, jak rychle končí pouť života tvého! "

Ten okamžik, kdy se se zemí nelítostně střetla,
přetnul všechen zvuk i křik.

JE TICHO.

Hladím stopu, jenž ve tváři zbyla, snad chtěla zůstat mou součástí,
snad toužila zanechat cestu, vedoucí k naději.
ACH, MÁ UBOHÁ...

Znaveným pohybem víček, z nichž život právě vyprchal, klaním se světu.
ZAVÍRÁM OČI...

Za spuštěnou oponou spatřuji své dny v obrazech, jenž kdosi maloval.
Procházím jevištěm osudu, skrytým všem živoucím...

S údivem, však beze strachu, dotýkám se malby, na níž je vyobrazen obličej dítka.
Usmívá se, mám pocit, jako by i ono, chtělo se dotknout mne.
Jemné vlásky, svázané v pravidelné copy, čistá tvář, úsměv, z něhož lze vyčíst,
že je šťastné.

Dlaň proniká obrazem a dětský hlásek vyzývá mne vstoupit.
STOJÍM TVÁŘÍ SVÉMU DĚTSTVÍ...

" Maminko! Maminko milovaná, copak mě nevidíš? "
Neodpovídá...
Jak prázdně, umí ticho znít. Svírá srdce, neživé...


Najednou se otočí a z jejích úst, vlídně, zní mé jméno.
Volá mě!
Chci odpovědět, snad z dětské touhy, či zvyku, jenž se opět probudil.
Otevírá svou náruč, běžím k ní. Chtěla bych ji obejmout,
snad celou věčnost jsem ji neviděla...
Však jejího objetí těší se děvčátko, s radostnými jiskřičkami v očích.

"Koho svíráš ve své náruči? Komu šeptáš něžná slůvka? "

JSEM TO JÁ, VÍM...

Poznávám svoji vřelost, s níž se k Tobě tisknu, když mě ukolébáváš...
" Děkuji, žes mne tolik milovala, MAMINKO!"
V tu chvíli si uvědomuji, že musím jít.
Odcházím tiše, otevřenými dveřmi...

Stojím u řeky, v níž jsem ráda máčela své bosé nožky,
tančila na břehu v závoji z květin, hleděla v průzračnost vody
a v jejím zrcadle toužila spatřit toho, jenž by mne miloval.
SVŮJ OSUD.
Se setměním darovala jsem proudu voňavý závoj, pln šeptajících dívčích snů...

Jdu při řece a již z dálky vidím mladou dívku, promlouvajíc s vodní hladinou.
BYLA JSEM KRÁSNÁ...

Přiblížím svou tvář k té její, s očekáváním.
Co v ní vlastně dnestoužím nalézt?
Krása neodplula, jen se již neleskne, neodráží duši, tak, jako tehdy...

...Snad bych i záviděla, kdybych nebyla uvnitř sebe, tak prázdná...


Procházím loukou a naslouchám písni. Sám vánek těchto končin, zpívá Ódu svobodě.
Prstem hladím rozkvetlé květiny.
Nechci je poslat po vodě, utrhnout křehkou duši.
Nechci je zlomit.
Jen cítit jejich půvab.
A poděkovat, že se nevysmívaly mému mládí, jako ti, pro něž jsem byla bláznivou...

Vím, je čas jít, avšak nemohu se přimět.
Ještě naposledy běžím k řece, pohladit bosou nohou, její nesmrtelnost.

...Snad bych se i usmála, kdyby mé rty nesevřel ten zoufalý obraz toho,
jehož opouštím...

Po dlouhé době vracím se zde odložit si na později svou tvorbu, která mi už z internetu bohužel zmizela, všechny literární servery, na které jsem publikovala jsou už navždy pryč... Korálky mého života se tak rozrostou o velice niterné pocity z hlubokých vod mé duše....

Život plynoucí…

Přemýšlím, kde jednou spočinout, aby mé unavené tělo dostalo „živosti“ a utěšení.

Dnes jsme byli “Na Pátečku“ u Sušice. Otava se během pár týdnů změnila. Její barva je nyní oranžová. Skoro sytě. A vše ostatní je stále neměnné.

Kolik lidí už stálo, radovalo se, či tančilo v jejím ledovém objetí, takovém, které nikdy neskončí? Stejné místo a střih v čase. Dívám se na Mišku, která nestarající se o teplotu vody, usedá do jejích ledových peřejí, háže kamínky. Zpět. K srdci Otavy. Od ní pro ni… A opačně. Hezká hra, která byla známa mnoha a mnoha těmto málo, či více buclatým dětem. Už dávno…

Uvědomuji si, jak je její tok přesný. Jasně daný. A každý z těch miliónů kamínků spolupracuje. A když ne, řeka ho stejně pohladí svými studenými, povzbuzujícími tóny, pojme ho celistvě kolem dokola a běží si dál…

Pěna, která vzniká tímto nepřetržitým obřadem vypadá, jako by měla každou vteřinu jinou tvář. Jiný obraz, který znázorňuje. Je to fascinující tok vlnek, které stále běží vpřed, nikdy se neohlíží zpět a každou překážku přeskočí, pohltí, pohladí. Nic není problém. Stejně, jako když ji na chvilku, v zimní krajině, zastaví led. Jen tiše čeká. Ví, že život nejde zastavit.

Kolik asi myšlenek, radostných i bolných chvil ona s sebou nese si? Od nás všech. Těch příběhů, o kterých nesmí promluvit jinak, než svým vzezřením, poskakujícími vlnkami a dohladka „zhlazenými“ kamínky, k dokonalosti… Abychom neměli pochyb a zde se vždy zastavili, ztišili a byli. Jen tak s ní. A její nekonečností a nadějí. Láskou.

Cítím se jako ona, ne vždy a ne vždy zcela. Přesto, ctím svou Otavu jako svůj domov. Cesta, ne cíl je odpovědí…

Nechť jednou, až přijde čas i já jsem její součástí. Půl mě tam, půl tam, kde přijdeš utichnout i promlouvat do ticha. Daleká ta cesta, přes každý kamínek klilatá, já chci však po ní jít a pokaždé, dotkneš-li se, každým tím kamínkem prostoupit, v něm navždy žít a tvoje srdce něžně, opravdově, pohladit. Jako tu vlnku, pusť mě plout, ať nikdy nevyhasnu… Nech mě, lásko, se v té Otavě rozplynout….

Martina Miškovská, 26.5.2018

Tajemný náhrobek... 

Lesním porostem, širokou cestou, lemovanou odkvetlými květinami, jež značí snad konec léta a radostné zeleně, docházím až sem. Na místo, na něž se tak ráda vracím v tuto dobu. Přemýšlet. Vidět dál…

Stromy, to jejich skvostné uskupení, připomínajíce mi přesýpací hodiny, které zrnko po zrnku měří čas…
Honosné, velkolepé řady těchto stromů, snad po dešti a podzimu, již opadaných.
Evokují myšlenky, jak svět spravedlivý jest, právě tím časem, který ustupuje přírodnímu řádu, ale mně dává naději, že nic nekončí jen tak, že jeho šum a běh, se stále nekonečně probouzí.
Porost, po němž kráčím, též jako by skoro spal, ukolébán nádhernou sluneční písničkou právě zapadajícího slunce. Nezelenají se již, ta křoviště borůvek, začínají spát…
Ticho jest.

Najednou spatřuji nádherný náhrobek, takový domeček, kde spí někdo, kdo již není, a nemohu se ho zeptat, proč toto jeho poslední obydlí má tak vysokou a hrdou střechu, sahajíce skoro až do korun těch stromů, a vysoko postavená okna. Snad aby duše viděly výš a přitom tak málo ven do nostalgie podzimních barev, které jako ten nejbarevnější i nejpochmurnější koncert znějí až do mé duše?
Kdo tady asi věčně spí? A jaký život žil? Jaká tajemství stojí za těmi mlčícími zdmi?
Skoro se až přistihuji, jak o tom sním…

A hle, v dáli krásný dům.
Honosný a radostný, snad se žlutými zdmi, jež připomínají třpyt slunce. Plot kolem je tak přesný jako život a čas nese nám. Z dáli zní dětský smích a já propadám opět do podstaty času. Totiž, jak moc umí vzít a vlastně dát…
Sedám si ještě na chvíli do trávy, která už ani nešustí svým mladým životem. Já vím, že stejně jako pouť života člověka smrtí nekončí, ani ona nezemřela.
Krásný, tajemný to svět. A spravedlivý, hned na pohled…

Autor: Martina Miškovská

Tohle psaníčko vzniklo na základě Kristýny domácího úkolu. Líčení. Sklenička vína, tužka a papír... 

Skákání v loužích a obrácený víkend... 

1.9.2018
Nějak spontánně se stalo, že jsem celý víkend dělala vše naopak. Místo samého "upratování" jsem ležela a dívala se na děj tady z gauče. David složil Kristý novou skříň (budeme stěhovat, střídat obývací pokoj za dětský, aby se měly děti kam vejít) a ta zase uvařila oběd. Mně na přání (možná trochu rozkaz :) ) Brambory po francouzsku a zaleninový salát s mým oblíbeným sýrem a krutonky. Povedlo se jí, chutnalo všem. Po obědě jsem opět ulehla a tak to vlastně bylo až do nějakých 18.hod, kdy jsem se rozhodla vzít Míšu ven (moje Bejbý a Čika šli s námi). Normálně bych asi brala louže obloukem aby se nezamazala, ale teď jsem jí je sama ukazovala, skákala tam jako prasátko Pepina a ani jednou nespadla (když nepočítám, že si jednou klekla napřímo. :) ) Jak ta byla šťastná! 

Převáděly jsme šneky na druhou stranu silnice (to je můj běžný rituál) a doma si sundali mokré ponožky, opekli si topinky a uvařili dobrý čaj s medem. Cítila jsem ten velký teplotní rozdíl, však minulý týden jsme se ještě koupali a nemohli horkem v noci spát... Mišce jsem udělala pelíšek na zemi a pustili jsme si novou pohádku. Dlouho to sice nevydržela, ale byla hodná. Večer jsme si dali pivo a shlédli ještě film: Tátova volha. Líbil se nám, až na neúplný konec. Zítra budeme odvzdušňovat topení a napouštět kotel. Budu likvidovat (vařit, rozuměj) rajčata, většina z nich už je rozmixována s kořením a bylinkami, česnekem, bude se mi v zimě hodit. Získala jsem super recept na plněná rajčata s rýží...

O stromech... 

Dneska (30.8.2018) v Klatovech, ta příroda, ta naše drahá matička je opravdu zoufalá... Bylo mi z toho smutno. Kaštan, který už plodí, plody padají na zem i spolu s odžitými listy, značící podzim. A na některých místech opět raší nové, mladé, miminčí listy spolu s květy, což značí jaro. 😯Bláznivé, jak ten stromeček asi musí být zmatený? 😒 

Stále věřím v přírodu, vím, co pro nás dělá a znamená. Všechny tyhle živly a rostliny, stromky, zvířátka, bez kterých bychom byli naprosto ztraceni a nicotní. Vyvolává to ve mně jednu hlavní myšlenku, totiž nechoďme kolem jen tak. Nemějme ji a její dary jako samozřejmost. Milujme ji a s každým setkáním, děkujme a buďme ohleduplní a vděční. Každá malá myšlenka, láska vložena v ní, i slovo, či pohlazení, mnoho změní. Byť pouhé uvedomění Třeba ne hodně, ale přeci jen... 

Když sbírám bylinu, květ, či její prostou podstatu, vždy hluboce děkuji. Vím, že bylinka vždy vyroste na místě, kde je potřebná, ač tam celá léta nebyla... Mohu potvrdit, moje maminka má asthma, velice vyčerpávající. A hle, kde nic, tu nic. A najednou má celou zahradu a její okolí poseté bylinkou, co je na míru na tyhle obtíže. Tady a tam je někdo, pro koho vyrostla, aby pomohla. 😇 

Když vidím ta uskupení stromů a já jimi procházím, nebo projíždím, nikdy se nezapomenu poklonit a poděkovat, že tak pevně a trpělivě stojí a čekají, až mne spatří a já jim ten dík, tímto složím. Znáte to? Jak jednoduché že života. Takový špalír svatebčanů a ti, kteří nás doprovází, pevně v ten čas stojí a jsou šťastni za nás, s námi. Jako při svatbě. Jde nevěsta a dívá se kolem... Každého zná, dojímá ji jejich přítomnost a s vděkem zatlačuje slzy. Když vidí ty známé tváře. To vnímám pořád... Hlavně kolem těch silnic, kde každý projede bez zájmu. Tyhle stromy jsou tady a mnoho zažily, možná i hrůzy, možná i stopy lásky, nebo naděje o jejím snění... Stromy, které každý rok "umřou", přikryjou se bílou peřinou, nebo se obklopí mrazem, ztratí všechno svoje bytí, pro nás, tak na pohled. Smutná podívaná. 😔 Ale dávají nám svým životem najevo, že jejich cesta nekončí a s tím prvním jarním paprskem, pouze probudí se ze snu... 🌱 A znovu pro nás, kteří dýcháme jejich duši. Tak jednoduché sousloví, tak běžné, až z toho mrazí... 

Kdepak, je to zázrak a naděje a náš život. A i když tupě mlčí, stojí a čekají, skoro hoří anebo mrznou... Vždy tady stojí. Jenom pro nás. A neumí nadávat, ani nám nedávát, neumí se nám smát... Jen milují a jsou... A plodí. 🍃🍇 

Jen se přimlouvám, nehleďme na ně jako na samozřejmost. Milujme je, jako každá rostlina miluje nás. 😍 A jďeme někdy jen tak ven a pokloňme se, poděkujme, dejme najevo, že ač oni mlčí, jsou nám vším... ❤️ Jsem snílek, já vím, ale vidím, vnímám. Za řádky běžného bytí a o totéž prosím dnes já vás... 

Oslavy a radostnění... 

Tyhle chvíle mám ráda, Jardovo 50.tka, Elizabetky 2.roky, koupaliště, Klatovy s Móňou a jejími kluky, Praha, Domažlice, zkoušky s Maperou B., Jenovo a Ali svatba, moje brigáda - zástup pečovatelky, výstava s Kiki a maminkou ve Staňkově, atd... Díky za pařby! :)