Zeleninová středa? 

Včera jsem se držela svého aktuálního mínění, že je čas zvolnit. V mase. Dlouho mi to nevydrží, dneska už mám totiž v hlavě domácí tortilly s masem. Naposledy jsme si pochutnali!
Náhled zde: http://lilecek.blogspot.cz/2013/03/zpevy-patecni.html

Nakonec, zeleniny se není třeba bát. Doporučuji, někdy zkuste podobný postup. 

Pečená zelenina se žampiony a chilli: 

• 1/2 lilku
• 1 mladá cuketa
• 1 cibule
• 3 stroužky česneku
• 5 středních voňavých rajčat
• 5 krémových žampionů
• snítka rozmarýnu, nebo oregána
• chilli, adžika, sůl a pepř
• olivový olej

Vše pokrájíme na větší kusy a smícháme s kořením a olejem. Já jsem místo sušeného mletého chilli použila chilli omáčku (tu pikantní, stačí pár kapek), ale jde v pohodě i to mleté. Zeleninový pekáček vložíme odkrytý do rozpálené trouby a zapékáme zhruba 20 min. Poté přidáme sýr podle vaší chuti. Třeba mozzarelu - zapečeme společně další 3 min, anebo parmezán. U mne dnes vyhrál právě ten. Zelenina pustila i šťávu, díky chilli byla příjemně ostrá a jemně se snoubila s italskou chutí parmezánu. Spolu s opečeným toastíkem nakonec tvoří milou a lehkou, rychlou véču. I bez masa. :)

Dobrou chuť! 

Kuskus 

Občas i na mne, milovnici masa a české kuchyně našich babiček a maminek, dolehne nutkání zvolnit, jaksi odlehčit tělu i duši, posílit kondici. Nejraději v těchto dnech mám zeleninu. Ze všech nejraděj pak cuketu s česnekem a rajčaty, feferonkou. Občas i s kouskem dušeného masíčka, nebo sójovou alternativou, ale nemusí být. Příloha jakákoliv, hlavně ne knedlík. :) Klidně jen toast, nebo rýže, brambor ve slupce. Anebo kuskus. Když jsem se o něj prvně zajímala já, radila jsem se o jeho základní přípravě s Luckou. Znáte? 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kuskus

                             zdroj: ShutterStock.com

    Kuskus se zeleninou jako příloha k jehněčímu ragů na citrónech.. 

    Pikantní kuskus s lilkem, česnekem a rajčaty...

    Kuskus jako příloha k pikantní dušené zelenině se sázeným vejcem... 

    Játra na grillu s milovanou ostrou cuketou s česnekem a rajčaty... 

A opět pikantní kuskus s treskou... 

Včera jsem zase podlehla touze jíst zdravěji. Aspoň na chvilku. Rodina se mnou moc nadšení nesdílí, jíst lilky a cukety je asi na dlouho nepřesvědčím. Ale s dobrým vychucením se dá docela slušně kouzlit. Nakoupila jsem různé sýry a zeleninu a budu se snažit kombinovat zdravé s chutným.

Ale pro případ, že bych se setkala s neúspěchem (prostě chlapi a zelenina, chápejte), uvařila jsem poprvé "Segedín s krupicovými nočky" podle Jarušky Deýlové. Už je to jedenáct let, co jsem ho naposledy ochutnala. Umí ten nejlepší! Ještě mám co pilovat, ale snad jsem už alespoň na dobré cestě. Doma nám všem moc chutnal. Nedávno jsem také vzpomněla na její "Hovězí po provensálsku". A musím říct, že ačkoliv David provensálské koření nesnáší už na dálku, ochutnal a liboval si.

    Sededínský guláš podle J.D.



Sláva ženám, které ví, že láska prochází i bříškem... :)

Sirup ze smrkových výhonků...

Je čas sbírat smrkové výhonky. Znáte? Já je mám přímo za humny v lese, anebo u domu - to když jsem líná. Med je to úžasně voňavý a jak už se dávno ví, stromy léčí a tyto "mláďata" mají v sobě hodně síly.
Na rozdávání... :)

Recept: 

• houbařský košíček plný výhonků ze smrků (sbíráme jen ty do 5cm)
• 1 citrón nebo limetu
• 2kg cukru (já dala 1kg)
• voda

Výhonky propereme ve vodě, abychom je zbavili nečistot. Zalijeme vodou, aby byly skoro ponořené, ale víc ne. Přidáme omytou limetu, nebo citrón. Vaříme 30 min. Pak odstavíme a necháme macerovat do dalšího dne, tedy 24 hodin. Poté výhonky slijeme a do odvaru přidáme cukr krystal. Vaříme na mírném ohni cca 3 hod do požadované barvy a zhoustnutí. Já vařila 2 hod, abych dosáhla pouze sirupové konzistence.

Med je vhodný pro všechny, které trápí úporný kašel, chřipka, bronchitida. Užíváme ve vlahém čaji, nebo po lžičkách. Je vhodný zejména pro děti.

Přeneste si i vy kus lesa do skleničky. V zimě přijde vhod!

Hledání pokladu... 

Dnes se pouším do základů vaření, jimž jsem se dosud a vcelku statečně (až na malé vyjímky) vyhýbala. 

Doma  uvařený houskový knedlík. Vždycky jsem zkazila něco v těstě, nebo jsem měla moc malé hrnce. Posilněna sebevědomím z ručního hnětení a pečení každodenního chleba jsem se ale pustila do boje.
Snaha se nakonec vyplatila a nám se narodili čtyři rozkošní kloučci! Při kynutí mi pomáhalo sluníčko, které dnes nádherně hřeje.
Povedlo se a já jsem zas o další metu dál!
Oba kluci si přidávají a Davča mě po obědě ještě pusinkuje s pochvalou, tak asi dobrý, ne? :)

    Ke knedlíku je rajská. 

Chystáme se na výlet do Kanic na zříceninu hradu Netřeb. Hledat "poklad" - kešku. 

Když jsme tam spolu byli naposledy, počasí bylo podobně nepředvídatelné. Měla jsem batoh na zádech, ale i vpředu (pokročilé těhotenství). Kopec byl šílený, já měla pantofle a všude lezli velcí mravenci. Po ufuňené procházce jsme usoudili, že na hrad Netřeb, chodit netřeba... Ale dnes jdeme na jistotu. Zříceninu už známe. My si jdeme pro poklad. :)

                                     S Daníkem společně chystáme řízky do batohu. 

Balíme batohy a jedeme společně s Deniskou a Janem zdolat ten lesní kopec, plný mravenců. Klidně bych ho přejmenovala na "Mravenčí vrch". Vůbec bych se nedivila, kdyby obyvatelé tehdejšího hradu vzali nohy na ramena právě kvůli nim... :) Ještě dnes je zde asi 200 tisů, jejichž stáří je odhadováno na 600 - 800 i více let. Z hradu se zachovaly za příkopem, jenž byl vylámán do skály, pouze vysoké zbytky (až do výše druhého poschodí) dvou zdí stavby, která bývala věží i obydlím zároveň, a dále několik metrů vysoké zbytky západní hradební zdi.

    Moje potěšení. Už rostou májové houby... 

Davča propočítává a luští souřadnice a hledáme všichni. Všude. Ale nakonec marně. Z nedaleka už jsou slyšet hromy. Musíme rychle zpět. Cesta před námi je ještě dlouhá. Začíná pršet přesně v okamžiku, kdy sedáme do auta. Pán Bůh při nás zase jednou stál... Doma nad pivem vymýšlíme další trasy.
Venku prší a kroupy nám bijí do oken. Nebe se zlověstně blýská.
U nás doma pokračuje veselí... Dnes jdeme spát na neděli neobvykle dlouho, ale plni zážitků...

Rozjímání...

Našla jsem Ráj. Kolikrát jsem jela kolem. Kolikrát jsem obdivovala, jak kolem stojí špalír stromů a tiše pozorují. Nemluví, ale oni vědí. Vždycky je pozdravím, Davča potvrdí, a s lehkým pousmáním mám nutkání se jim poklonit, když se takhle přesvědčivě rozestoupily, abych já mohla projít / projet.

Kolikrát jsem cítila u srdce to zvláštní chvění. Kolikrát se mi o tom místě zdálo... Už jsem tam i byla. 

Ale dnes... 

Měla jsem chuť relaxovat i přemýšlet o podstatě a smyslu světa. O zvrácenosti dnešní doby. My lidé dokážeme fungovat s chemikáliemi a když vyjdeme do přírody, kýcháme, smrkáme, máme různé alergie. Na co? Kdepak, tohle naši předci nezažívali... Lidé zrozeni Zemí jsou alergičtí na přírodu... Paradox dnešního světa. Chci jen tak být. S přírodou, zpět u matky. Ale niterně hluboce...

Dokud je zbytek rodiny ve škole, školce a práci, vyjela jsem. Cíl byl jasný. Srbice.

Cestou mě naladila krásná metalová balada "Manowar - Master of the Wind. http://www.youtube.com/watch?v=gD6zhpHT0xM

Myslela jsem na Boníka (pejsek), je mu skoro 16 let a poslední dobou je mu stále hůř, neskrývám, že mi je z toho úzko, je to člen rodiny a když jsem před 6-ti lety přišla k Davčovi do rodiny, od prvního okamžiku jsem to tak i cítila... Modlitba může jenom prospět.

Tohle místo je nejlepší. Je nejlepší pro mě. Možná jsem kdysi byla jeho součástí, možná teprve budu. Ale právě teď... Jsem. A jsem tady...

V tom Srbickým oudolí, roste hodně stromoví... 

Kdybych bývala mohla, spala bych jako Růženka... 

                                      

Vyležené místečko... 

 Trocha četby při poslechu malých umělců, zpívajících v korunách stromů...

 

Šťastná. Souzněná. Dokonale vyklidněná. 

Na těchto vylidněných místech má každý prostor zamyslet se nad tím, co nám svět dává. Kolik krásy přehlížíme a sníme o zázracích. Zázraky jsou všude kolem nás...
Stačí se jen dívat...

A když jsem odjížděla, najednou začala kukat kukačka, jejíž kukání jsem v tom chóru postrádala. A sluníčko svítilo nějak víc. Cítila jsem radost. Vrátila jsem se.

Kdysi jsem měla zamilované velmi podobné místo v Prusinách. Kopec s kostelíkem a krásným výhledem, neobtěžkán lidskou hloupostí. Byla jsem tam každou volnou chvíli. Někdy s někým blízkým, nebo úplně sama.
Prusiny u Nebílov... 

Rozjímání. Čas, který se zpomalí. Nedotknutelnost. Lehkost. Tenká linie mezi nebem a zemí. Otisk něčeho, co pasuje přesně do srdce.

                     Srbice 17/05 2013, schody vedoucí ke kostelu sv. Víta...  Tehdejší poutní místo. 

Tohle místo znám ze svých snů...

V novém kabátě... 

Tak máme hotovo. Zbývá pár drobných detailů, ale už bydlíme. Konečně máme zpět svůj gauč! V pátek jsem byla vyzvednout další vepřovou várku. 1/2 jatečného libového prasete. A protože máme veselé zásoby, na nedělní oběd k nám přijeli rodiče ze Srbic. Taťka J. si u mne objednal játra a rýži a nakonec jsme ještě s Davčou udělali bramborovou kaši a řízky. Rodinná atmosféra se zvrhla ve vzpomínky na školní (ne)docházku. Vrána k vráně sedá. Je to tak... :) 

K večeru přijela Kiki z Přeštic a přivezla nám koláč z limonády, který sama u babi Skalů pekla. Byl skvělý. Asi ji zapojím v kuchyni častěji...

Kolaudace byla zatím ryze soukromá, jen my dva a pan Kozel... 

Do poslední chvíle pomáhali všichni. I mamča X.

Máme rádi návštěvy, hlavně ty krátké a s flaškou v ruce. Přijeďte. :)

No a první jídlo v novém obýváku, to se přece musí zachytit... 

Krkovička naložená v tomatech s česnekem, bramborová kaše... 

Asi už jsme všichni unaveni. Daník si měl obléct slipy. No, i tak se to dá pojmout... :D

Jak zabavit starší dítě? Pošlete ho na kopřivy! :)

Kopřivový špenát, ten letošní... 

A bramborovo-zelné karbanátky. Výtečná záležitost, i bez masa to někdy jde... 

POSTUP: 

Uvaříme si asi 7 větších brambor, nastrouháme a přidáme cca polovinu překrájeného kysaného zelí (půl pytlíku). Osolíme, trošku okmínujeme a jen malinko opepříme. Už v této fázi můžeme začít tvarovat karbanátky. Já ale přidávám pro lepší konzistenci a zpracování těsta jedno vajíčko a hrstku polohrubé mouky. Tvarujeme kuličky, které obalíme v (mouce), vejci a strouhance. Smažíme. Necháme okapat a konzumujeme teplé či studené. 

Dobrou chuť!

A můj návrat k blond. když změna, proč ne.. :)

Pampeliškování... 

U nás doma se ale dějí věci... Nestíhám ani fotit právě uvařená a naservírovaná jídla, vlastně je nás tady teď víc a je to děsně fajn. Jídlo je energie a ta je k práci potřebná. Co jsem vařila? Pivní guláš, v sobotu čínu s rýží, červené zelí, výpečky a kynutý knedlík na neděli pro nás i pro taťku Jardu s sebou do Německa. Včera Deniska pekla kuře a dnes bude rajská. Domácí chleba je samozřejmost, která se u nás už velmi pevně ukotvila a jen tak se ho nepřejíme...

Pustili jsme se do celkové rekonstrukce nejobývanější místnosti našeho hnízdečka. Práce jde od ruky, přece máme šikovné švagříčky. Bez nich by to vážně nešlo... :)

Doteď jsme jen různě a všelijak "zútulňovali", ale teď "vytváříme". A přesně podle našich představ!

To nejhorší je za námi (škrábání staré omítky, nanešení lepidla a penetrace, natahování nové omítky, atd...) a teď už zbývají jen ty pěkné části. Design, malba a nová podlaha, kterou jsme si včera s Davčou vybrali u Alana. Pak se nastěhujeme zase zpět a jsem si naprosto jistá, že nové prostředí podtrhne svým charakterem tu pravou atmosféru NAŠEHO DOMOVA... 

Pár záběrů ze začátku rekonstrukce...

Konečně jsem našla kabel od foťáku. :))

A když už toho máme plné zuby, prcháme do luk a strání, lesů a hájů... :)

Květkovice 5/2013

I když jsem měla spoustu úmyslů, co a jak kde trhat a zužitkovat, nakonec jsme se nechali od květin a hebké trávy jen něžně hladit. Užívali jsme si odpočinku v náručí přírody a sbírali sílu. Až zas vysvitne slunko, nasbíráme si pampelišky na med, v zimě je nejlepší do čaje místo cukru. Přece má v sobě spoustu sluníčka a lásky, kterou si věnujeme vzájemně. :)