Smysl mého blogu, aneb kdo jsem a co ctím... 

Tak jako většina z žen, i já často brouzdám po internetu s otázkou: "Co budu dnes jenom vařit?"

Ve všech místnostech, které skýtá náš byt, uvidíte na očích ležet alespoň jeden inspirativní časopis s vařením. Znám je nazpaměť, ale když si potřebuji vzpomenout, v kterém čísle to byl ten cibulový koláč z tvarohu, tak já prostě nevím... Znáte? :) 

Kdo je Martina Miškovská?

Dětství jsem prožila na menší vesnici, zvané Merklín. 

Měli jsme hodně zvířat, mezi nimi i ovce a kozy, dělali jsme si své sýry a pili čerstvé mléko,
jedli skvělé pečínky i tatarák. Maminka našla v tomto způsobu života zalíbení, a i když měla čtyři děti, zvládala kolem nás mnoho dalšího. Z lásky. Oba mí sourozenci vyrostli (od narození) na kozím mléce a já vzpomínám, jak mě při závěrečných zkouškách nevyvedla z míry, díky našim kozám, otázka: 

"Jak se dělá sýr?" 

Vždycky jsem ráda vařila, naučila jsem to především doma, kde jsme se na chodu, především svátečních jídel, podíleli všichni. 

Přesný postup přípravy bramborového salátu si pamatuji dodnes, i když ho už léta dělávám docela jinak. 

Táta by mi ho asi vysypal na hlavu! 

U nás doma bylo veselo a to se projevilo i v roztodivných názvech pokrmů. 

Když se nemuselo vařit moc vážně (táta byl v práci), maminka připravila třeba Mamuta nebo Krokouše. Občas jsme měli hrachovou polévku s hrachorkami :) Teta Hana mě zase naučila ten nejlepší, nejzdravější a nejlevnější, nejrychlejší a nejsvěžejší dort na světě. Ten jablkový s piškoty! 

A když jsem už byla velká a zjistila jsem, že neumím co potřebuji, přišla ke mně Hanka (moje tehdejší potencionální tchýně) a přinesla vždy všechny potřebné ingredience, první kuchařku a vše mi názorně ukázala. Nejdřív guláš, pak rajskou (o nějaké cibulové jížce se mi nikdy ani nezdálo), španělské ptáčky, kuřecí na kari, zelí, atd... a můj nynější koníček se tak hlavně díky hladovým krkům u nás doma, stal každodenní součástí mého žití. Mohu říct, praxe skutečně činí zkušeného.

A já se s postupem času naučila různé fígle,o kterých jsem někde na začátku neměla ani potuchy. 

Navíc. Čas letí jako voda. Chci po sobě něco zanechat. 

Mé babičky...

Sama nyní vzpomínám na dětství, rodiče i babičky.

Přece ta vůně, která se line jako melodie, která hladí a celá projde krásnou vzpomínkou, ta žije věčně s námi... 

Jak moc mi chybí prababi Máňa, nejlepší kuchařka nejen z našeho rodu, ale i v mém životě vůbec.

Panečku, jak ta uměla vařit a péct! Jeden po druhém jsme po směru linoucí se vůně létali pod její pokličky a zase zpět k již prostřenému stolu... 

Vím, že by na mě byla hrdá. Že by mě chválila. A že by mě mnoho naučila. 

Jednoduchostí a prostotou, poctivostí, kterou ztvárňovala... 

Letos na Vánoce jsem poprvé pekla její božské medové řezy a i když se těm jejím ani zdaleka nepodobaly, my dvě jsme si byly zase o něco blíž...

Při listování knihami (a různými vsuvkami na papírcích) z pozůstalosti po babičce Květě, 

(která bydlela ve vzdáleném Německu, a proto jsme si o vaření nikdy neměly možnost povídat tak, jak bych chtěla teď), jsem se nakonec i o ní dozvěděla, jaká byla její kuchyň, ruka, která vedla domácnost. 

Já vím. Já vím, co by mi řekla a co měla ráda, co vařila... 

A babi Růža? 

No, to je praktická žena se vším všudy. 

Čaj, který není dost ocitrónovaný, není žádný čaj! 

A k čaji patří teplé, opečené toasty, namazané čerstvým máslem, které se krásně vpije pod povrch. 

Křupou i hladí. 

Jak já milovala snídaně u Roubalů!

K obědu jsme jedli kuřátka a všelijaké omáčky a babička nám s Markétou rozdělila "kozí jména". 

Těmi nás ukládala před spaním: "Dobrou noc, kozo Terezo a dobrou noc, kozo Rózo!" :) 

Loňské Vánoce jsem po adventním koncertě na společném rautu v Touškově jedla nejlepší guláš vůbec. 

Ten její. 

A perník plněný červenou marmeládou (z přilehlé zahrádky) s čokoládou? 

Takový, ten asi umí jen babičky, ale jednou i já budu jako vy, dámy mého života... 

Také myslím na babičky, které jsem přivdala. Třeba naše Lestkovská babička Jaruška, která nám posílá domácí brambory, různé zavařeniny a čerstvé králičí maso, ta peče pořád na kamnech, jaká bývala dřív ve vesnických staveních. Na takových, do kterých se topí dřevem. A zelí dělá zásadně na sádle, cibulku pěkně dohněda... Umí ho nejlépe! A k tomu kuřátko, králíka (jen tak sůl a kmín, nic víc ani míň) a nádivku. Pěkně mastnou. :)
Odkoukávám, co se dá... 

Zato babička Anička, ta ráda experimentuje a moc se jí to daří! Vždycky když se máme vidět, říkám jí: "Babi, upeč mi tvé moravské koláčky, prosím!" A David zase tuze rád její boršč. Naposledy jsme si vezli ještě od obojího s sebou z Karviné domů. 
Moje druhá mamča Xeňka a její sestra Ajka (babiččiny dcery) vaří v jejím stylu. Prostě skvěle. Naprosto. Třeba španělské ptáčky, které jsou úplně jiné, než my na západě děláváme, nebo fazole nakyselo a paprikáš. A já se mám pořád čemu učit a co zkoušet. Prabička Terezka mě zase obdarovává různými šperky, šálkami a kytičkami na halenky a kabáty, které sama vyráběla, když byla mladá. Jsou moc hezké a šik!
Jednou i já budu předávat svá tajemství dál...  

Avšak jednou... 

Začalo to zelnou buchtou a zelnou polévkou. 

Chatovali jsme s Davidem na gmailu a on si postěžoval, jak je hladový. 

Oběd v práci nestál za nic a já už jsem měla navařeno. Napadlo mě ho trochu pozlobit a zároveň vlastně naplnit nadšeným očekáváním, že na něj doma čeká zasloužený metál. 

Jídlo jsem vyfotila (tehdy jsem se nad nějakým aranžováním vůbec ani nezamyslela) a poslala mailem. 

A protože jsem na druhém panelu měla otevřený Facebook, poslala jsem fotku i tam. 

A konečně jsem cítila i já takové naplnění, plynoucí z neustálého dotazu systému Facebook:  

"Co děláte, Martina?" 

No já přece vařím! A je to smysluplné! :) 

Postupně jsem si založila ucelené album s fotografiemi jídel, která jsem uvařila, pečlivě poskládala na talíř a ještě "za tepla" vyfotila. 

Většinou jsou i se stručnými popiskami použitých surovin. 

Takové malé inspirační pole, nejen pro ostatní, ale i pro sebe, když nevím, co vařit. 

Příliš mnoho ale narostlo...  

Často slýchám od přátel i rodiny: "Kdy už napíšeš knihu?" 

Odpovídám: dnes. Právě teď!

Na tomto blogu budu kompletovat recepty, které mám osvědčené, recepty a jídla, která máme rádi 

a jsou naší součástí, stejně jako ty, které mi předali mí přátelé a mí příbuzní nebo skvělí místní lidé, 

kteří ctí zvyky Chodska, jež se mi stalo tak blízkým...

Vítejte na mých stránkách!

Martina